Prezidentská volba společnost rozdělila. Nastane dnes po zveřejnění výsledků pro některé konec světa?

To určitě ne. Ve druhém kole, kdy o přízeň voličů soupeří dva kandidáti, lze vždy čekat, že to společnost rozdělí na dva tábory.

Domnívám se, že voliči Miloše Zemana budou mít trochu menší problém přijmout za prezidenta Karla Schwarzenberga, protože není tak ostře vyhraněný, drží se spíše v pozadí a projevují se u něj spíše zklidňující vlastnosti. Proto se Schwarzenbergovi může víc dařit, aby ho lidé brali jako nadstranického prezidenta.

Pokud zvítězí Zeman, bude mít složitější pozici. Bude vždy vnímán jako levicový prezident a hůř se mu bude přesvědčovat Schwarzenbergovy voliče, aby ho přijali a respektovali, obzvlášť po kampani, jakou vedl.

Není to paradoxní, že první vicepremiér nepopulární Nečasovy vlády a předseda TOP 09 by byl vnímán jako nadstranický?

Není, protože Schwarzenberg měl vždy vlažný vztah k jakékoli straně, ve které byl. A i když je šéfem TOP 09, drtivá většina voličů žije v přesvědčení, že stranu řídí Miroslav Kalousek. Schwarzenberga považují za maskota i proto, že čas od času zkritizuje své vládní kolegy a dovede se od kabinetu odtáhnout. Zároveň je jeho vystupování více konsensuální než konfliktní a niterně si ho řada voličů nepřeje s kabinetem spojovat.

Zeman se cíleně snažil boj o Hrad pojmout jako souboj pravice a levice. To Schwarzenberg odmítal a tím dával najevo, že je ochoten akceptovat určité myšlenky levice. A hlavně si nemyslím, že to je primárně o vztahu ke stranám, ale o emocích – sympatiích a antipatiích veřejnosti.

Například Jan Fischer pohořel na tom, že byl nemastný neslaný. Když vykonával funkci premiéra, působil jako někdo, kdo má splnit úkol. A to technokraticky udělal. Ale od politiky očekávají voliči víc, chtějí určitou míru empatie.

Druhé kolo rozvířila debata o Benešových dekretech. Zeman sice plně využil nacionalistickou kartu, ale nemotorným vyjádřením mu ji přihrál Schwarzenberg. Neměl být na takovou otázku lépe připraven?

To, že téma dekretů je ve společnosti stále živé, se ukázalo tím, jak se Zemanovi podařilo vyburcovat vášně. A je pravda, že Schwarzenberg svoje slova o Benešovi a Haagu řekl nešťastně.

Když se však zamyslíme nad podstatou toho, co chtěl říct, tak je evidentní, že přes všechny historické okolnosti samotný odsun provázela řada problematických jevů, které nebyly obhajitelné tehdy a nejsou ani dnes – jako házení německých nemluvňat do rozvodněného Labe. Myslím, že Schwarzenberg chtěl říci, že musí ve společnosti dojít k posunu a sebereflexi i ve vztahu k těmto traumatickým okamžikům vlastních dějin. A rolí prezidenta je otevírat určitá sporná témata a tabu ve společnosti.

Schwarzenberg má jednu nevýhodu – říká, co mu přijde na jazyk, a nemá schopnost taktiky. Někdy mám pocit, že Zeman zase neřekne slovo, které by neměl promyšlené. Lidé ale mohou mít dost politiků, kteří jim říkají jen fráze, což je částečně Zemanův problém. Působí sice jako člověk, který je čitelný a má na všechno odpověď, ale nepůsobí rebelsky. Myslím, že lidé spíš chtějí prezidenta, který scénu rozhýbe a nebude se chovat tak konformně jako většina politiků, ať už těch vládních, nebo opozičních. A v této politické konstelaci to pro Schwarzenberga může být výhoda, protože působí spontánněji.

Nakolik výsledek společnost ještě více zpolarizuje?

Myslím, že to bude méně než parlamentní volby. Řada lidí je také kampaní unavená a část voličů ji v posledních fázích i vytěsňovala. Ale vzhledem k tomu, že v československé a české tradici je prezidentský úřad vnímán jako
instituce, která má sjednocovat národ, tak po určité době, ať už bude zvolen Zeman, nebo Schwarzenberg, se hrany otupí.

Lidé vybírají, jakého budou mít prezidenta – jestli aktivistického, nebo opatrného a řádně ústavního.

Ale hodně také záleží na chování prezidenta. Jestli se prezident bude chovat konfrontačně nebo kontroverzně, ať už doma, nebo v zahraničí, tak to společnost může držet v rozdělení.

Jak by se tedy měl chovat, aby byl tím sjednocujícím prvkem?

Především by se měl chovat neutrálně. Měl by si být vědom toho, že je společnost rozdělena nejen kvůli přímé volbě, ale i velmi silně politicky. Neměl by se jednoznačně přiklánět ani na stranu vlády, ani na stranu opozice.
Měl by být nad věcí a zdůrazňovat úctu k právu, respektovat ústavu a při prosazování pravomocí, které patří čistě do jeho kompetence, jako je jmenování členů České národní banky, by měl usilovat o co nejširší konsensus a omezit svoje právo rozhodovat sám za sebe.

Co můžeme od vítěze volby v úřadu čekat?

To je dost těžké předvídat. Vítěz, a do jisté míry i společnost, se bude učit vnímat přímo zvoleného prezidenta. Pokud hlava státu bude chtít být velmi aktivistická, může svou funkci ještě víc posunout ve stylu francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, jak to ostatně Zeman naznačil. A je otázka, jak se k tomu veřejnost postaví.

Ve druhém kole si vlastně lidé vybírají, jakého budou mít prezidenta – jestli aktivistického, nebo opatrného a řádně ústavního. Pokud se hlavou státu stane Zeman, tak veřejnost ukáže, že nechce prezidenta, který potichu sedí v kanceláři a občas něco řekne, napíše, ale jinak do politiky nevstupuje. Naopak tím dá najevo, že chce lídra, že chce na Hradě člověka, kdo bude systému dominovat, svojí autoritou do něj vstupovat a rozrušovat poměry v politických stranách.

Při pohledu na moderní české a československé dějiny vidíme, že
jsme neměli mnoho prezidentů jednajících v tichosti a v pozadí. Masaryk byl velmi aktivistický, ministrům posílal vzkazy, co mají dělat. Beneš byl velmi aktivistický v exilu. Stejně tak po revoluci Havel.

Bylo něco v prezidentské kampani, co vás překvapilo?

Spíš tu byla řada témat, která jsme předtím neznali. Například se ještě víc probírá soukromí politiků, jejich rodiny, manželky, jakým autem jezdí, kde bydlí či budou bydlet. Myslím, že se nejde takovýmto otázkám vyhnout – třeba manželky jsou potenciální první dámy. Nelze se tedy divit veřejnosti a médiím, že se o taková témata zajímají. Je to rozhodně atraktivnější než řešit složité otázky mezinárodní politiky či ústavního práva.

Na druhou stranu je to z vlastního výkonu funkce prezidenta podružné. S každou volbou se něco učíme, i jako voliči. A mělo by být naším zájmem, aby modernizace společnosti spočívala také v tom, že si uvědomíme, že není důležité, jestli dotyčný jezdí českým nebo německým autem.

Do debaty se zapojila řada herců, zpěváků, umělců a celebrit. Patří to k přímé volbě?

Je to silná tradice naší společnosti od dob národního obrození. Tehdy herci byli první elitou, která zvedla pozitivní vlnu nacionalismu. Celé 19. století vyrostlo na snahách především uměleckých kruhů pozvednout češtinu a vytvořit krásná díla. Herci hráli i silnou roli v roce 1989, kdy velkou část veřejnosti přesvědčili, že stojí za to přidat se k Občanskému fóru.

Pro politiky je to velmi výhodné, ale nese to s sebou určitá rizika. Tím, že se s nimi ztotožní určití populární herci, mohou si někteří lidé daného politika spojit právě s hercem nebo s postavami, které představoval. Pak třeba mají menší schopnost vnímat politikovy negativní vlastnosti.

Nevím, co herce vede k tomu, že cítí potřebu se takto veřejně vyjadřovat ve prospěch či proti nějakému kandidátovi. Tím totiž zkreslují realitu volební kampaně a odvádějí pozornost od skutečných témat. Místo abychom se kandidátů ptali na vážné otázky, tak se tu bavíme o tom, jak je Jiřina Bohdalová málem lynčována a jestli pláče do telefonu.

Celý rozhovor s Janem Burešem si můžete přečíst v sobotním Právu