Není sporu, že návrh Konventu obsahuje celou řadu kontroverzních bodů, pro které byl dosud předmětem bouřlivých diskusí. Je to pochopitelné, když se na jednání podílí 25 partnerů budoucí rozšířené Evropy. Na druhou stranu je však od počátku úspěch Konventu příslibem budoucího dosažitelného kompromisu i na úrovni evropských vlád, mezi nimiž jsou zastoupeni také poprvé představitelé všech přistupujících zemí. Ostatně nezapomeňme, že se tohoto jednání účastníme již s plným podílem na rozhodování, a to přesto, že jsme se ještě nestali členy Unie.

Navrhovaná ústavní smlouva neznamená přes všechny změny, které obsahuje, podstatnější zásah do rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy, ani výraznou změnu oproti obsahu dosavadních smluv. Stále platí, že přednost má suverenita každého národního státu. Země samy rozhodnou, zda nějakou kompetenci převedou na úroveň unijní. Právě tento fakt ukazuje, že Evropa není a nebude žádným státním útvarem nebo dokonce "superstátem", protože národní vlády si pečlivě brání svou politiku i své pravomoci.

 Ostatně, ve skutečnosti ani nejde o ústavu v pravém slova smyslu, ale o mezinárodní smlouvu. Její "novost" je patrná mnohem více po formální stránce. Namísto balíku několika základních dokumentů bude nyní fungování Unie a všech jejích institucí opřeno o jeden text, který bude každému dostupný a určitě srozumitelnější.

 Samozřejmě tím nechci říci, že by v navrhované ústavní smlouvě nebyly změny proti předchozímu stavu. Především otázky institucí a způsobu rozhodování jsou pojaty nově, a právě proto vyvolávají tolik diskusí a někdy i rozporů. Důležité však je, že nedochází k novému výraznému přesunu kompetencí, a tudíž ani k hlubšímu zásahu do současného stavu evropské integrace. Oblast institucí je sice velmi významná, nicméně z dlouhodobého hlediska je přece jen důležitější to, o čem budou tyto instituce vůbec rozhodovat.

Česká vláda si byla od počátku vědoma specifického významu ústavní smlouvy, který spočíval především v symbolické rovině. Dát Evropě "základní smlouvu" a zároveň zjednodušit fungování rozšířené Unie - to byly předsevzaté cíle. A ty z části splňuje již návrh Konventu. Je ovšem pravda, že zde jsou oblasti, kde s návrhem nesouhlasíme. Ve vyjednávání se snažíme o zvýšení podílu menších zemí na rozhodování v Radě, o rovnoprávné zastoupení všech států v Evropské komisi a také o nutnost souhlasu národních parlamentů před jakoukoliv změnou ústavní smlouvy v budoucnu.

Výhrady máme i vůči stávajícímu znění preambule, které přece jen poněkud jednostranně vyzdvihuje hodnoty francouzského revolučního jakobínského myšlení. Tyto hlavní priority jsme odhodláni pevně prosazovat na víkendovém závěrečném jednání Evropské rady.

Je jasné, že kompromisu bude dosaženo tehdy, pokud každá ze zúčastněných stran bude ochotna akceptovat text, který třeba nebude zcela odpovídat jejímu původnímu ideálu, ale na druhé straně bude pro ni dobře přijatelný. Nelze počítat, že každý bude stoprocentně uspokojen - tak tomu u mnohostranných jednání zkrátka nikdy není. Proto také budou muset velké státy jako Německo či Francie slevit z některých svých požadavků. Jinak by řada ostatních zemí možná na návrh smlouvy nepřistoupila. Stejně tak jsem přesvědčen, že také mnozí představitelé států, vyjadřujících zatím pevné odhodlání neustoupit ani o píď, nakonec opustí tuto tvrdou linii.

Problémy, o něž se vede spor, jsou bezpochyby důležité. Vyjednávání o nich musí být vedeno se vší rozvahou a důsledností, ale nesmí ohrozit původní smysl ústavní smlouvy jako textu umožňujícího průhlednější a demokratičtější fungování rozšířené Evropské unie. Z vlastní zkušenosti dlouhých kol jednání vím, že právě této skutečnosti jsou si všechny země dobře vědomy. Nadcházející víkendový summit bude proto znamenat velký nápor na diplomatické umění a trpělivost jednotlivých států, ovšem jen stěží si dokážu představit jeho neúspěch, vzhledem k tomu, co vše je v sázce.

 Možná ještě napínavější bude teprve ratifikační proces ve všech zemích, kdy se ukáže, jak si na tom přízeň občanů a politických reprezentací k evropské integraci skutečně stojí.

(Autor je místopředsedou vlády a ministrem zahraničí)

PRÁVO 11. prosince 2003