Co se vlastně tenkrát v Rakousku stalo?

28. září, na náš státní svátek – a byl to krásný den, jsem byl navštívit svoji maminku, která žije u Znojma. Na statku v kůlně jsem tam měl starší vůz, který jsem kdysi koupil a nostalgicky ho opatroval – Porsche Carrera. Je to vůz z roku 1987. Nemá už žádnou atraktivitu, ale pro mne je to sportovní radost. Jel jsem s ním do Vídně vyřídit nějaké úřední záležitosti.

Ve Znojmě jsem natankoval plnou nádrž, abych dojel tam i zpátky, a vydal se na cestu. V Rakousku u města Hollabrunn, asi 30 km od hranic s Českou republikou, došlo z neznámých důvodů k zablokování levého předního kola mého porsche. Dostal jsem smyk, přeletěl prostřední dělící pás dálnice, onu zelenou zónu, a vjel pod zadní nápravu protijedoucího 36 tun těžkého tiráku. Ten mne přejel, několik desítek metrů vlekl a pak se sám téměř převrátil na bok.

Předpokládám, že si toho z té doby moc nepamatujete…

Nepamatuji si vůbec nic a svým způsobem jsem tomu rád. Nemám žádné nepříjemné vzpomínky.

Za jak dlouho se vám dostalo péče a kam jste byl převezen?

Péče se mi dostalo téměř okamžitě. Stalo se to na velmi frekventované silnici a okolo jedoucí řidiči okamžitě volali záchranku. To jsem se všechno dozvěděl až za několik týdnů. Vrtulník prý pro mě přiletěl asi za pět minut od autohavárie.

Okamžitě nastaly pokusy o mou záchranu. Špatné ale bylo, že jsem byl politý benzínem, který vytékal z nádrže mého auta. Proto hasiči nemohli použít žádné rozbrušovací prostředky, aby mě vytáhli ven. Benzín by chytl. Navíc jsem měl pravou nohu zaklíněnou mezi pedálem a sedadlem. Nemohli mě dostat ven. Trvalo to 45 minut.

Záchrana byla už v autě?

Ano. Dávali mi infúze a dokonce krevní transfúzi, protože ztráta mé krve byla obrovská a téměř se rovnala množství krve, které má člověk v sobě. Když mě vytáhli z auta, měl jsem prý 28 stupňů. Podle záchranářů mě dělily od smrti tak dvě až tři minuty.

Takže se dá říct, že jste se podruhé narodil?

Stoprocentně. A Svatý Václav v ten den stál asi při mně. Tento den budu slavit jako své druhé narozeniny.

Jaká zranění jste měl?

Měl jsem natrženou pravou plíci a z ní to strašně krvácelo. Prý to bylo k nepřežití. Celá pravá část mého těla byla doslova zdevastovaná od toho, jak jsem se dostal pravou částí auta pod kola. Naštěstí kokpit auta i přes své stáří hodně vydržel.

Co bylo pak?

Vrtulník mě přepravil do nejbližší nemocnice ve Vídni, která se jmenuje Hanušova nemocnice a specializuje se na úrazy. Je to standardní zařízení. V této nemocnici znám i spoustu lékařů a zdravotních sester, protože jsem v Rakousku sedm let působil. Nebyl jsem tam tedy neznámou osobou. Navíc, když se zjistilo, co se stalo, do nemocnice telefonovali představitelé české ambasády ve Vídni, kolegové lékaři z Rakouska i z Česka.

Kolik jste měl zranění?

Vídeňští lékaři spočítali 57 zlomenin. Celá pravá strana mého těla, ruce, trup, páteř, noha, to vše byla vlastně jedna obrovská zlomenina od ramene, klíční kosti, ruky, nohy až po špičky prstů u nohy. Dále jsem utrpěl úraz hlavy, natržení plíce a spoustu dalších zranění. Na nemocničním lůžku ve Vídni jsem se probudil po třech týdnech. Z toho jsem byl čtrnáct dní v bezvědomí a týden udržovaný v umělém spánku.

Když jsem se poprvé probudil, měl jsem dojem, že ležím na nádraží v Salcburku a vůbec jsem nechápal, co se mně stalo. Teprve potom mi lékaři vyprávěli, co všechno jsem vyvedl. Jakou darebačinu. Vůbec jsem si nebyl schopen vzpomenout ani na jednu okolnost z té nehody. A možná zaplať Pánbůh.

Za jak dlouho jste byl převezen do České republiky a jak probíhalo léčení?

V Rakousku je léčení velmi drahé. Po šesti operacích v Rakousku jsem byl za čtyři týdny od úrazu vrtulníkem, protože jiný transport bych nevydržel, převezen do Prahy na mé pracoviště, tedy na ortopedickou kliniku Bulovky.

Čemu vděčíte za to, že jste tak těžkou havárii přežil?

V první řadě záchranářům, protože být dvě tři minuty od smrti, to už je opravdu jen kousek. Pak také své kondici, která byla dobrá, protože hodně a celý život sportuji, a také štěstí, že mi nevynechalo srdce. Ke sportu se hodlám znovu vrátit. Jen nevím, jestli zvládnu tenis. Ale spoustu jiných sportů určitě ano.

Jak dopadl řidič kamiónu?

Kamión se po havárii naklonil do příkopu, ale ne zcela převrátil. Řídil ho Rakušan. Podle vyjádření rakouského soudu má z toho těžký úlek a z tohoto úleku utrpěl zlomeninu hrudní páteře, která si bohužel vyžádá asi trvalou invaliditu. Je to strašné, ale ten řidič kamiónu je postižen vlastně ještě hůř než já. Dodnes nepracuje. A přitom z auta nevystoupil.

Jak havárii nesla vaše maminka?

Velmi těžko. Vyjel jsem dopoledne v deset hodin a říkal jsem jí: máti, jedu do Vídně si něco na otočku vyřídit a za dvě hodiny jsem zpátky. Naobědváme se a pak pojedu do Prahy. Odpoledne jí telefonovala moje sestra, která žije ve Vídni, že nepřijedu, že mám drobnou nehodu. Matka tím byla uspokojená. Jenže večer si pustila televizi a viděla v celé realitě, co se mi stalo. Byla z toho velmi nešťastná. Prvně jsem s ní mluvil po třech a půl týdnech od havárie, když jsem byl schopen hovoru.

Na chvíli jste si vlastně vyměnil role: vy, operatér a ortoped, jste se stal pacientem. A já se ptám, jaký je profesor Dungl pacient?

Jako pacient jsem v Rakousku nebyl asi příliš ideální. Neustále jsem měl tendenci někoho komandovat a někomu pořád radit.

Asi to vyplývá z toho, že jste rázné povahy.

Asi ano. Museli mě krotit. (Smích). Když mě převezli do Prahy na Bulovku, tak jsem měl chvilku sklíčený pocit. Byl jsem nehybný, na lůžku, nevěděl jsem, jestli vůbec někdy budu chodit, hýbat se, natož pak operovat. Ale podařilo se mi dát psychicky velmi rychle dohromady. A během dvou týdnů jsem na Bulovce už začal chodit.

Kolik jste už prodělal operací?

Po havárii už jich mám za sebou devět, naposledy minulý týden. Proto také chodím o berlích. Čekají mě ještě nejméně tři operace.

Osm týdnů od havárie jste už začal sám operovat. Byla ta pauza pro vás dlouhá?

Nesmírně dlouhá.

Změnily se nějak návyky operatéra nebo postupy? Vždyť tělo muselo ještě vzdorovat.

Návyky se nezměnily, ale neměl jsem ještě v té době úplně pevnou pravou ruku. Proto jsem si mohl dovolit jenom menší, měkké operace, abych neohrozil pacienta. Postupně se funkce ruky obnovovala a dnes už je skoro jako bývala. Proto si mohu dovolit operovat častěji a větší výkony. Pokud by operace pacienta přesahovala mé současné možnosti operování, tak se do ní v žádném případě nepustím.

Říkal jste, že chodíte o berlích.

Ano, jsem po komplikované operaci bérce a čtyři týdny musím chodit o berlích, abych noze odlehčil. Berle mi vadí, ale chci dát holeni šanci.

O váš zdravotní stav po havárii se zajímal i prezident Václav Klaus, jemuž jste rok předtím vyměnil kyčelní kloub. Kdy jste spolu mluvili?

Nevěděl jsem, že prezident Václav Klaus volal do nemocnice, protože jsem byl v bezvědomí. Ale vím, že informován byl přes ambasádu. Když jsem se vrátil do ČR a převezli mě na Bulovku, velmi mě potěšilo, že byl vlastně první, kdo mě přišel navštívit.

Když srovnáte sebe jako pacienta a prezidenta Klause, který byl hospitalizován na vaší klinice jako pacient, kdo byl disciplinovanější?

Prezident Klaus byl absolutně lepším pacientem ve všech směrech. Byl disciplinovaný, cílevědomý a ukázněnější. Já jsem si myslel, že když tomu hodně rozumím, tak nemusím dodržovat doporučení mých kolegů. To se mi několikrát vymstilo. Mluvil jsem jim do léčby, a to jsem dělat neměl. Ale člověk to prostě nedokáže.

Změnila havárie váš přístup k životu?

Měl jsem krátkou periodu, v níž jsem si myslel, že budu dlouho marodit. Začal jsem přehodnocovat svůj život. Co má a co nemá cenu. Ale během dvou týdnů jsem tuhle krizi překonal... Nic na světě není důležité, ale když jde o život, tak to důležité je vždycky.

Když dnes vidím, jak se hádá politická scéna, všechny ty kauzy, které teď vyplývají na povrch, tak si myslím, že s reálným životem to vlastně nemá vůbec nic společného. A lidem na tom ani tolik nezáleží. Záleží opravdu jen na jednom: a to je zdraví.

Mohu tomu rozumět tak, že hodnotu života jste si přece jenom víc uvědomil?

V každém případě. Mám rodinu, čtyři syny a byl jsem opravdu moc rád, že všichni byli kolem mě a byli mou velkou oporou. Starali se o mě vzorně. Toho si člověk moc a moc váží.

A změnila havárie vás jako řidiče?

Podle posudku policie jsem v době havárie jel asi 120kilometrovou rychlostí. To není zase nijak velká rychlost. Vždyť porsche umí 280 km za hodinu. Teď řídím auto pomalejší, opět starší, které už jsem dříve také měl. A s ním jezdím, a ani kdybych moc chtěl, tak nejede víc než 120 km za hodinu.

Vy už znovu řídíte auto?

Ano. Ale jen ve městě a na krátké trasy. Noha ještě není v pořádku a bylo by ode mne nezodpovědné sednout za volat, když nejsem ještě zcela fit. Navíc tolik zlomenin přece jen ještě bolí.

Bolest v sobě cítíte pořád?

Ano, jistě. To bude dlouho trvat, než se jí zbavím.

Dokážete se nyní víc vžít do pocitů pacienta, kterého máte operovat?

Stoprocentně. Předtím jsem takovou možnost neměl. Já sám s operací vlastního těla problém nemám, nejvíc mě ale mrzí, že mě to vždycky vrhne do klidu a musím být několik dní vlastně nečinný. Ale i v tom už lépe chápu pacienta.

Vydržíte stát i přes těch 57 zlomenin za operačním stolem?

Ano. Ale nesmím. Brání mi v tom právě operovaný bérec. A tak operuji a sedím na židli. To není nic proti protokolu. Operace se dělají buď ve stoje nebo v sedě.

A kolik operací už do týdne zvládnete?

Dělával jsem jich 10 až 12. Nyní čtyři až pět.

Kolik ortopedických operací za svůj život už jste udělal?

(Profesor ukáže na část knihovny.) Támhle jsou operační protokoly. Je jich asi jedenáct a půl tisíce.

Za svého života jste pacientům vyměnil stovky kyčelních kloubů. Měly by být na tyto klouby pořadníky?

To je umělý problém. Kyčelních kloubů je dostatek a pacientů je přiměřeně. Protože si každý myslí, že rozumí endoprotézám a pořadníkům, tak se z toho dělá problém. Rozumná čekací doba, pokud nejde o úraz a akutní záležitost, je tři až čtyři měsíce. Ale pozor, pacient se v této době už léčí. A pak jde na totální výměnu kloubu.

Jak se díváte na regulační poplatky ve zdravotnictví?

Cítím, že někteří pacienti je berou negativně, jiní proti nim nic nemají. Pozoruji, že přijedou na kliniku a v automatu si nakoupí limonády a tatranky za 80 korun. Čili peníze jim problém nedělají. Já byl vychován rakouským zdravotnictvím, a tak vím, že tam jsou poplatky mnohem vyšší než u nás. Jak za den na lůžku, tak za ambulantní ošetření. Drtivá většina lidí si tam více uvědomuje, že normální je nemarodit a pracovat.

Odnesl jste si z havárie ještě nějaké životní poučení?

Ano. Vždycky by měl člověk sedat do auta s tím, že to může být poslední cesta, protože krizových situací na silnicích je hodně. Ani ten největší hrdina si nemůže myslet, že je proti havárii imunní. Tomu by měl přizpůsobit i jízdu. Já rád jezdím svižně, rychle, sportovně, ale nikdy ne bezohledně. Respektuji ostatní řidiče.