Odpověděl jsem, že zřejmě bohužel ano, neboť se domnívám, že"pokud někdo bez jakýchkoli relevantních důkazů přirovná poslance a senátory ke slizkému hmyzu, nemůže od nich očekávat vstřícnost". A dodal jsem také jedním dechem, že je to lidská a pochopitelná reakce, neboť i poslanci a senátoři jsou lidé z masa, kostí i nervů a podle toho také reagují.

Pravil jsem tak navíc i na základě toho, že mě několik poslanců, s jejichž pomocí jsem při prosazování zákona počítal, po odvysílání termitích Faktů, ve kterých navíc ještě udělali v jednom příspěvku z Matky Terezy podvodnici, rozhořčeně sdělilo, že si mám trhnout nohou a jít se svou novelou někam. Z čehož jsem usoudil, že pro zvýšení koncesionářských poplatků ruku bohužel nezvednou. A že si tím pádem mohu strčit za klobouk, co jsem v té věci učinil. Nebylo toho málo.

Zřejmě jsem ale neměl tuto skutečnost zveřejňovat, neboť média po tomto mém sdělení spustila pokřik. Je jistě v pořádku, když se Tomáš Němeček v Respektu nadšením zalyká (a myslím, že oprávněně) ze skutečné české svobody slova, ve které se může - prý na rozdíl od slovenské reality - bohudík hlasitě říci či napsat, že ten či onen politik je darebák. Podle mého názoru by se měl ale samým štěstím zalykat až v okamžiku, až bude mít možnost označit novináře za darebáka opačně také politik. A pokud tak učiní, nebudou to média považovat za ohrožení svobody slova.

Ať je mi tedy v té souvislosti laskavě dovoleno, abych veřejně napsal, že jenom člověk se zlými úmysly, vezoucí se na populistické vlně české pudové nenávisti vůči komukoliv "nahoře", může vytvořit něco, co je ve své podstatě založeno na uplatňování principu kolektivní viny. Což se týče i Petra Hanouska, který ve svém příspěvku označil všechny senátory a poslance za žravé termity myslící pouze na svá hnízda.

Úmyslně ve Faktech pominul fakt, že právě jenom díky státním penězům byly před devastací zachráněny malostranské paláce, ve kterých dneska sídlí Parlament. Prezentovat tuto skutečnost naopak jako důkaz rozpínavosti poslanců a senátorů je ale divácky vděčné téma, zvláště když celá konstrukce termitového podobenství byla vlastně založena na nestydaté manipulaci s fakty. Jako například informace o tom, kterak jsou malostranské paláce pro veřejnost ztraceny, ačkoli televizní termitolog i přes absenci základních vědomostí o infrastruktuře Malé Strany samozřejmě musí vědět, že právě opak je pravdou.

Ale ani tato lež autorovi, nahrazujícímu nedostatek řemesla a publicistického talentu bulvární municí nestačila, a proto sehnal do své denunciace tvářící se jako umělecká alegorie památkáře, aby tak přímo na vědeckém základě mohl odsoudit výstavbu podzemních garáží, ačkoli jde o vysoce odborný a dlouholetý spor mezi některými ochránci památek a architekty, který se samozřejmě zdaleka netýká pouze Malé Strany. Ale to se mu nehodilo do krámu.

Spíše se mu do něj hodila anonymní žena z ulice, která při vhodně položených otázkách odpovídala přesně podle jeho představ, neboť nadávat veřejně v televizi na politiky je po těch padesáti letech našeho zbabělého kolektivního držení úst vítaná možnost hojit si u obrazovky své mindráky. .

Autorova manipulace je očividná. Nepochybuji ale, že stejný úspěch by měl, pokud by stejně podjatým a prolhaným způsobem natočil satirické kritické podobenství třeba o České televizi na Kavčích horách a vybral si pro to podobenství jenom jiná zvířátka či hmyz. A poté srdnatě mluvil o molochovi a plýtvání s penězi. Ženy z ulice by mu jistě rády přitakaly, kterak je zvyšování koncesionářských poplatků nemravné a jak je potřeba Českou televizi restrukturalizovat a vyházet z ní tak jako na Slovensku polovinu lidí, protože jsou to líní brouci, myslící pouze na svou kuličku.

Petr Hanousek se teď stylizuje do role posledního odvážného televizního publicisty neovládaného stranickými sekretariáty, trpícího pod cenzurskou knutou Pavla Dostála, který se podle něj chová jako ministr kultury v Bělorusku. Napadá i samo vedení České televize a její radu. Zjevně spoléhá na to, že mu raději nikdo neodpoví. Soudě podle alibistického mlčení předsedů obou parlamentních komor mu to vychází. Jako by byli z jiného termitiště. Anebo se báli pohněvat si média.

(Autor je ministrem kultury)

PRÁVO 5. listopadu 2003