Blokáda si již podle různých údajů mezinárodních organizací včetně agentur OSN vyžádala životy řádově stovek tisíc Iráčanů, převážně dětí - kvůli silně omezenému dovozu není možné řádně udržovat nemocnice, výživu populace na patřičné úrovni atd.

Sám jsem o těchto dopadech mnohokrát psal a měl jsem možnost některé z nich vidět i přímo v Iráku. Jen málo na této děsivé bilanci mění několikrát prokázaný fakt, že Irák spotřební zboží určené svým lidem opět tajně vyváží, aby získal černé fondy pro tajné nákupy (čeho asi?) obcházející embargo. Anebo silné podezření podle řady analytiků jistota že tuny léků skončily v iráckých vládních skladech, aby pak Saddám měl více skomírajících chudáků na předvádění zahraničním novinářům, kteří si tak mají lépe zapamatovat slova svých tajnou službou přidělených průvodců: "Vidíte, co nám svými sankcemi způsobujete?".

Sankce byly po celá 90. léta silně kritizovány. Nyní náhle hlasy volající po humánním přístupu vůči Iráčanům utichly. Není ale divu - tábor odpůrců embarga vedený na mezinárodním poli Čínou a Ruskem se totiž prakticky překrývá s táborem dnešních kritiků amerického válečného ryku. Přes hrůzy, které každá válka přináší (ta v Perském zálivu v roce 1991 znamenala smrt 60 tisíc Iráčanů), je totiž při střízlivé úvaze zjevná minimálně jedna věc - Saddámův pád, a to i takový, který by byl vyvolán americkou invazí, by bezpochyby vedl k ukončení protiiráckých sankcí.

Kdyby se tedy "lidumilové" dnes přihlásili ke svým protisankčním heslům, jen by tím dodali argumenty "nelidům" posílajícím další a další jednotky na Střední východ (a dlouhodobě trvajícím na naplnění smyslu embarga).

Pokrytectví by ostatně mohlo být klíčovým slovem snad každé agenturní zprávy, která v těchto měsících o tahanicích o Irák vychází. "Američanům nejde o demokracii pro Iráčany, ale o iráckou ropu," plyne shodně z analýz renomovaných komentátorů i debat hospodských štamgastů. Mají bezpochyby pravdu, byť neméně vážně asi washingtonští plánovači berou nutnost rychle si v regionu vytvořit nového strategického spojence poté, co se zvýšila vnitřní i vnější nespolehlivost Saúdské Arábie. Ta se sice pořád vehementně hlásí ke Strýčku Samovi, avšak zároveň je stále častěji zmiňována v souvislosti s protiamerickými vášněmi, mnohdy podpořenými teroristickými aktivitami svých občanů.

Nemáchejme ale ve svých úvahách o válečné zištnosti jen Američany. Podívejme se, jak je to s upřímností protiválečných úvah jejich odpůrců. Hospodářské vyhlídky v Iráku jsou k tomu dobrou příležitostí. Protože tak jako by Bílý dům netáhl do války, kdyby neměl dobře spočítáno, kolik mu to vynese, Moskva, Peking a jejich spojenci by se nejspíš válce tolik nebránili, pokud by jim to nevynášelo dnes.

Mnoho amerických firem jistě skřípe zuby, že nemohou investovat do irácké petrochemie. To ruské tolik skřípat nemusejí - loajalita Moskvy k Bagdádu vynesla před pár dny ruskému ropnému gigantu Strojtransgaz kontrakt na rozvoj nalezišť v Západní poušti pro dobu, až sankce padnou. Že "protiválečný" postoj Moskvy a aktivity ruských průmyslových gigantů mají něco společného, naznačuje i osud kontraktu mezi Bagdádem a Lukoilem - irácká vláda smlouvu za 3,7 miliardy dolarů v prosinci vypověděla, když vyšlo najevo, že ruští agenti nejednají jen s bagdádskými politiky, ale v tichosti také s iráckou opozicí. Nelze se ubránit myšlence, že kritika Ameriky souvisí i se zbrojními kšefty. Ostatně nechť čtenář posoudí sám - v poslední době vyšly najevo čínské dodávky optických kabelů pro řízení irácké protivzdušné obrany, běloruské zásilky komunikačního vybavení k iráckým tankům, rozsáhlé zbrojní kontrakty mezi firmou z bosenské Republiky srbské přes tehdy ještě Miloševičovu Jugoslávii... a to ještě zůstávají zahaleny mlhou údajné reexporty zbraní pro Irák z Ukrajiny přes Čínu doprovázené falšováním průvodních dokladů.

Není jistě nutné dodávat, že embargované země obvykle platí za podloudné dodávky citlivé techniky podstatně štědřeji, než je tomu na volném trhu. Je zkrátka naivní skákat americkým jestřábům na špek, když hovoří o nutnosti obnovit lidská práva Iráčanů a vydávají kvůli tomu dodatečné miliardy dolarů na vojenský rozpočet. Stejně prostoduché ale je skandovat proti válce pod taktovkou mocností, které oprávněně cítí, že s prvním výstřelem by byly odstaveny od lizu. Jakákoli snaha zachovat dnešní stav ale především odsouvá ukončení protiiráckého embarga donedohledna.