Jste jedničkou na eurokandidátce ČSSD i vysokoškolským učitelem. Bavil jste se v posledních dnech se svými studenty o vajíčkových útocích na soc. dem.?

U nás na fakultě platí takový nepsaný úzus, nikdo k tomu nikoho nenutí, není to žádnou povinností, že o politice zase tolik nemluvíme. Je docela hezké, když skončím zkoušku se studentem a ta dívka nebo hoch říká: Pane docente, hodně štěstí ve volbách.

Ve středu jste na Pankráci s růží v ruce poklekl před mladíkem, který držel plato vajec. To byl spontánní nápad, nebo jste si to naplánoval?

Myslím si, že hezké věci, které se člověku možná trochu povedou, se nedají naplánovat. Rozdával jsem růže a najednou přede mnou stál asi sedmnáctiletý kluk s malým platem vajíček. První, co mě napadlo, hele, vajíčkář je tady, a pak si říkám, dej mu tu růži.

Nabídl jsem mu ji, on na mě vytřeštil oči, zatvářil se, že ji nechce. Říkal jsem si, fajn, měl bys ještě podtrhnout, že opravdu nabízíš růži a že nabízíš dialog. Tak jsem k tomu i klekl. Plánované to nebylo a myslím si, že bych to ani naplánovat nedokázal.

Tentýž den odpoledne jste se pro změnu na Smíchově ocitl pod palbou stovek vajíček. Jak jste tu vaječnou smršť snášel?

Má to několik dimenzí. Když člověk vyšel na pódium, chvilku se kouká, pak si řekne, že je to jak v nějakém bláznivém italském filmu, a chvilku se tak polohystericky smějete. Pak dostanete mikrofon a uvědomíte si, že tam jdete ukázat, že se něčeho podobného nebojíte.

To první, co si člověk řekne, když má ten mikrofon v ruce: přece těm lidem neuhnu. Vzal jsem si tedy mikrofon a řekl jsem si, že se nebudu bránit žádnému z těch vajec, protože tomu se neuhýbá.

Při projevu koukáte, jak reagují lidé, někteří se kryjí, spousta vajec dopadla na novináře. Pak vidíte nešťastné lidi, normální lidi i ty evidentně sjeté. A nakonec vidíte kotel lidí, kteří jsou v té chvíli v transu a jsou fanatičtí. Je jim úplně jedno, co kdo říká, oni se přišli vyřvat, něco zdemolovat. Dokončíte projev. Sejdete z pódia a říkáte si: viděl jsem rodící se fašismus, nebo jsem se spletl? V tu chvíli je ta otázka mnohem hlubší a odcházíte s tím, že na tohle neumíte odpovědět.

Nemůžete to být pro ČSSD v budoucnu problém? Byli to mladí lidé, kteří jednou půjdou volit, na sociální síti Facebook se k vaječným akcím přihlásily desítky tisíc lidí. To není málo. Nemyslíte si, že by soc. dem. mohla mládež ztratit, a neměla by se tedy na ni zaměřit?

Zaměření na mládež je imperativem každé politické strany. Pokud se podíváte na tvrdá statistická data, která mám k dispozici, tak v tu chvíli už bych si tou interpretací podpory mládeže nebyl jist. Jeden moment je, že teď je in si po někom něco hodit, příště přestane být v kurzu Langer, přijde nějaký jiný terč. Politická orientace tady podle mého názoru nerozhoduje.

Je zajímavé se podívat, jak se volilo v krajských volbách, kdy 41 procent vysokoškoláků v populaci volilo ČSSD, ale jenom 32 procent ODS. Je pravda, že v kategorii pod 30 let ČSSD prohrála, ale v kategorii studentů vyhrála.

Ti lidé, kteří v tuto chvíli házejí vejce, představují trošku jinou skupinu než tu čistě voličskou. Máte ale na druhé straně jistě pravdu, že každá politická strana, ČSSD nevyjímaje, se musí orientovat na mladou generaci.

Lze čekat, že jako lídr kandidátky ČSSD budete do Evropského parlamentu zvolen. Čemu konkrétně se tam chcete věnovat?

První věcí, která je součástí programu i mé kvalifikace, je postup proti světové finanční krizi. Máme to v programu Evropské strany sociálně demokratické (PES), na kterém jsem spolupracoval. Jsem v prezidiu této strany tři roky. To je pro mne téma číslo jedna.

Mám radost, že s námi na tomto tématu spolupracují nositelé Nobelovy ceny jako Joseph Stiglitz a Paul Krugman. Další témata vyplývají z toho, co jsem dále dělal a za co jsem odpovědný, čili věnoval bych se školství, vědě a případně v rámci ekonomického portfolia energetice. Práce více než dost.

Může mít skutečně EP vliv na život v České republice? Volič si může říct: Proč bych chodil k volbám, když europoslanci nic neovlivní?

Dnes je to opačně. Většina českých zákonů má svůj kořen právě v Bruselu. Zhruba padesát, šedesát procent české legislativy, která se přijímá v českém parlamentu, je jenom přijímání evropských norem, směrnic EU. Do budoucna se tento podíl ještě bude zvětšovat. Počítejte s tím, že dvě třetiny toho, co řídí náš život, přichází z Bruselu, respektive Štrasburku.

Opustíte praxi vysokoškolského učitele, nebo si ponecháte alespoň částečný úvazek?

Nikdy jsem se neodvážil fakultu opustit a je to z toho důvodu, že pokud bych to udělal, už bych se tam nikdy nevrátil. Počítám, že svůj úvazek z hlediska finančního budu redukovat na symbolický. Byl bych velmi rád, kdyby mi byla zachována aspoň nějaká drobná část výuky, prostě proto, že potřebuji být v kontaktu s českým prostředím a studenty. To je něco, co mi vždycky obrovsky pomáhalo.

Celý rozhovor naleznete v sobotním vydání deníku Právo.