Udělala byste teď něco jinak než tehdy před téměř šedesáti lety?

Dnes je to trochu jinak. Prokurátor si za svou práci ručí sám. Tenkrát jste musel poslouchat, všecko bylo nařízené.

Mohla jste něco udělat jinak? Vyčítáte si něco?

Já si vyčítám jenom to, že jsem poslouchala a že jsem měla takovou úctu k těm kapacitám. U toho Nejvyššího soudu bylo šest nejlepších soudců. Vy si myslíte, že tam nebyla žádná trestná činnost?

Vy si dodneška myslíte, že ten proces byl spravedlivý?

Byl zbytečně přísný. Myslíte si ale, že kdybych si nemyslela, že to není pravda, že bych to dělala?

Věřila jste, že je všechno v pořádku?

To víte, že jo (křičí)! Proto se za to tak biji, vždyť mně už je to prokristapána jedno, jestli mám umřít za půl roku v base nebo tady... Já stejně myslím, že tam nějaká činnost být musela.

Osobně jste byla i u popravy Milady Horákové a dalších tří mužů. Proč? Donutili vás nebo...

Proč? Protože jsme museli. Špatně mi bylo a navzájem jsme se museli s kolegou Toníčkem Havelkou držet. Říkala jsem, Tondo, nebudeme se dívat. Tak jsme se nedívali. Já nevím vůbec, jak to proběhlo. Pak nám bylo tak špatně, že do nás vrazili asi celou flašku nějakého koňaku. To není jen tak.

Pochopila jste alespoň dnes, že to byl všechno podvod?

Já pořád nechápu, že to byl podvod.

Dala byste teď po šedesáti letech trest smrti paní Horákové?

Ne, ani těm ostatním. Protože trest smrti není a myslím, že to je správně.

V roce 1954 jste se jako žalobkyně účastnila procesu s mužem, který byl odsouzen na dvacet let vězení za vyhazování mandelinky bramborové z okna. Zdá se vám to přiměřené?

No byla to sabotáž. Já ho žalovala za to, že vyhazoval mandelinku a my jsme ji potom chodili sbírat.

Jak zvládáte to soudní líčení?

Když přijdu domů, tak mě možná klepne pepka. Už jsem na pokraji sil.

Myslíte si, že jste schopna jít do vězení?

Proč ne? Mám umřít rovnou anebo ve vězení?!