Článek
„Nejste špatný člověk, pokud máte problém někomu odpustit. Jste prostě člověk. Jako lidé jsme naprogramováni tak, abychom se byli schopni vyhnout nebezpečí,“ uklidňuje psychoterapeutka Iiene Strauss Cohenová všechny, kteří někomu něco ne a ne zapomenout.
„Díky vlastní evoluci jsme psychicky motivováni nenechat se využívat a zneužívat ostatními. Jednou z těch snazších cest, jak využívání a zneužívání předejít, je vrátit úder. Nebo se jedinci, který s námi takto jedná, vyhnout,“ doplňuje profesor psychologie Anthony Lopez důvody, proč je pro nás jako pro biologický druh obtížné křivdu překousnout.
Pamatovat si, kdo nás poškodil a může to udělat znovu, nám totiž pomáhá přežít.
Jed, který pijeme
„Experti nás často nabádají, abychom odpustili, jak nejrychleji to jde,“ upozorňuje psychoterapeutka Tina Gilbertsonová. Dobré by to mělo být jak pro naši psychiku, tak pro fyzické zdraví. A do značné míry je to pravda. Proč to tedy nebývá tak snadné?
Odpouštění hraje v mezilidských vztazích důležitou roli
„Odmítnout odpustit je jako pít jed a očekávat, že umře ten druhý. Slyšeli jste tuto větu? Já mnohokrát. Problém je jen v tom, že je to obviňování oběti,“ pokračuje odbornice s tím, že otázkou je, jestli má cenu se k tomu nutit. Případně se nechat dotlačit do něčeho, na co prostě nejsme připraveni, nebo se tvářit, že je nám jedno, že nám bylo ublíženo.
Podle Gilbertsonové také nemáme nad odpuštěním takovou moc, jak si často myslíme. Tento obtížný proces v nás totiž velice závisí na chování toho, kdo nám ukřivdil.
„Na rozdíl od populárního přesvědčení, které se často prezentuje, nejde o volbu, která závisí pouze na nás.“
Podmínky pro odpuštění
Na druhou stranu odpuštění často přichází samovolně, pokud jsou splněny určité podmínky. Jestliže se z nich poučíme, můžeme také výrazně pomoci k usmíření tomu, komu jsme něco udělali a on se na nás za to zlobí.
Bez čeho se tedy opravdové odpuštění obvykle neobejde?
- Dobrá a upřímná omluva. Mnoho lidí ani nepřizná, že někomu způsobilo bolest. Nebo si vystačí s tím, že řekne ,promiň‘, ale to rozhodně není dobrá omluva. Když vám někdo ublíží, je dobrá omluva provázená snahou jít ze všech sil naproti vašemu odpuštění a napravit, co způsobil. Jen tak vám pomůže zbavit se pocitu křivdy. Pokud chybí upřímnost a upřímná snaha napravit škody, chybí základní ingredience. Představte si s trochou nadsázky, že váš soused jezdí domů opilý a jednou vás porazí a zraní vás. Omluva typu: „Ježíš, to mě mrzí, teď se budeš asi blbě dostávat do nemocnice...“ pocit křivdy nezmírní, právě naopak.
- Dobře to dopadlo. Takzvaně se pohnout dál a neřešit minulost je samozřejmě mnohem snadnější, pokud se zranění zahojí. Ať jde o psychickou, nebo fyzickou újmu. Jestliže ještě trpíte, těžko budete odpouštět. Představte si, že byste po nehodě byli upoutáni dlouhodobě na lůžko a od příbuzných a přátel byste museli poslouchat: „Tak mu odpusť, ničíš si tím zdraví.“ Tuto větu bohužel často slýchají i psychicky traumatizovaní lidé, kteří před sebou mají dlouhou cestu k uzdravení, natož k odpuštění.
- Změna chování. Soused může opravdu litovat toho, že vás porazil a zranil. A zlomenina se vám může zahojit. Jenže co když po nějaké době jdete domů a těsně kolem vás projede jeho auto a málem vás zase srazí? Většina lidí si nejspíš neřekne: „Ale vždyť je to v jádru dobrý člověk, tak co bych se na něj zlobil za minulost...“
7 věcí, které jsou ve vztahu důležitější než láska
Nejde o odpustek
Pokud v sobě dlouho cítíte křivdu, je dobré se zamyslet i nad tím, jestli jde opravdu o to, abyste ji „jen“ odpustili. Můžete se totiž vlastně podvědomě nutit, abyste tolerovali zraňující či toxické chování. Takové odpustky, které jsou vlastně volňáskem pro to, aby ubližování pokračovalo, od vás nemá právo chtít nikdo. A vy si zas nezasloužíte, abyste si vyčítali, že nemůžete odpustit.
„Nezapomeňte, že většina z nás chce odpustit. Kdo chce žít v minulosti a trápit se? Nikdo,“ tvrdí Gilbertsonová s tím, že máme především odpustit sami sobě to, že v sobě křivdu ještě pořád nosíme.
Vyrovnat se s křivdou jde
Faktem ale je, že pocity ukřivdění bychom v sobě dříve či později nějak zpracovat měli. Půjde to snáz, když si uvědomíme, že odpustit nutně neznamená tolerovat.
Jestliže někoho např. opouštíme, nebo ho škrtáme ze svého života proto, aby nás už nezraňoval, abychom tak chránili sebe a své blízké, děláme jistě správnou věc. Dáváme tak najevo, že takové chování už nedovolíme. Přesto k němu nemusíme cítit zášť ani nevraživost, natož mu cokoli oplácet.
Lhaní ve vztahu. Kdy lze ospravedlnit, a kdy už ne
„Pokud někomu odpustíte, neříkáte tím, že to, co udělal, je ok. Jen se rozhodujete shodit zátěž, nechcete být zasekaní v nepříjemných emocích. Odpuštění vám umožní nechat bolest odejít a pokračovat s lehčím srdcem,“ povzbuzuje terapeutka Kim Egelová s tím, že nezpracovaný pocit křivdy má tendenci prosakovat do dalších vztahů.
Pokud odpustíte a přitom je splněna podmínka, že jste v bezpečí, má to své výhody:
- Zkvalitníte ostatní vztahy. Uchovávat vztek na někoho, kdo vám ublížil, neovlivňuje jen vztah s danou osobou. Promítá se i jinam. Můžete mít s ostatními méně trpělivosti či potíže s důvěrou, a to jak vůči svým blízkým, tak při navazování nových vztahů.
- Vylepšíte si zdraví. Souvisí to se štěstím a pocitem pohody. Podle studie z roku 2016 odpuštění snižuje hladinu stresu, což vede ke snížení vysokého krevního tlaku a pocitu úzkosti i k lepšímu spánku. Způsobuje uvolnění svalů a zvyšuje imunitu.
- Naučíte se respektovat vlastní emoce. Lidé se často mylně domnívají, že opravdu odpustit znamená zapomenout. To by ale byla příliš velká výzva. Zřejmě byste museli přesvědčit sami sebe, že bolest, kterou jste zažili, nebyla zas tak velká, vrátit se k dotyčnému, jako by se nic nestalo apod. To rozhodně nebývá zdravé. Odpustit spíš znamená rozhodnout se, že se zbavíme hněvu, bolesti a touhy po pomstě.
„Pamatujte, děláte to pro sebe. Neodpouštějte jenom proto, že to po vás chce okolí. Při ublížení a křivdě je tedy nejdříve nutné postarat se o sebe. Prohlédnout se, ošetřit rány nebo si je nechat ošetřit, zreflektovat, co se stalo a proč se to stalo,“ doporučuje psychoterapeutka Stanislava Ševčíková.
Platí tu staré dobré rčení, že chybami se člověk učí. „Je třeba si uvědomit, že i my jsme se dopustili minimálně naivity, nevidění, nevědění o sobě, svých limitech a hranicích a také jsme nevěděli o druhém, jeho potřebách, slabostech, osobním nastavení,“ vyjmenovává odbornice a uzavírá téma s tím, že pokud v sobě budeme živit pocit křivdy, bude nás to stát dost sil. A stojí nám ten druhý za to, abychom kvůli němu mrhali cennou životní energií?
Chybovat je zdravé, lidské, a dokonce žádoucí
Jak na to?
Výzkum Frederica Luskina ze Stanfordské univerzity ukazuje, že odpuštění nejen pomáhá našemu fyzickému i psychickému zdraví, ale nabízí nám také schopnost nenechat se v budoucnu tolik rozhodit.
Pokud jsme schopni věci odpustit a opustit, dělá nás to emočně silnějšími, sebevědomějšími a optimističtějšími. K odpuštění by měly vést tyto kroky:
- Přijetí. Nejde o porážku či rezignaci, je to akceptování toho, co se stalo. Minulost nezměníme. Pokud už se takové chování neopakuje, ani nám nehrozí, že by se opakovalo. Je dobré si uvědomit, že současná situace je už jiná. A oddechnout si.
- Emoční regulace. To neznamená své pocity potlačovat, ale dobře si je uvědomovat a kultivovat je. Výzkum ukazuje, že negativní emoce nemůžeme potlačit navždy. Pokud si ale budeme vědomi toho, co cítíme, a naučíme se unést i negativní pocity, budeme příště reagovat klidněji, promyšleněji, a tím i účinněji.
- Změna perspektivy. Jde o odstup, nikoli nutně o změnu názoru na to, co se stalo. Z odstupu je ale možné vidět situaci v jiném kontextu. Promyslet si, zda můžeme důvody křivdy chápat. Zároveň křivdu vidět jako událost, která se nám stala, a ne jako něco, co nás definuje.
- Empatie a pochopení. Dívat se na druhého jako na chybujícího člověka pomáhá. Samozřejmě je to jednodušší, pokud se hříšník kaje.
- Radikální zodpovědnost. Je to zodpovědnost sám za sebe a za své dobré bytí. Lépe se nám bude odpouštět, pokud budeme vědět, že se příště v takové situaci budeme umět bránit nebo ji včas rozpoznat a odejít.