Hlavní obsah

Mimikry (příběhy nevidomých)

Novinky, Josef Horák, nevidomi.cz

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nevidomý to má v nemocnici těžké. Je voděn, tahán, smýkán. Nikdo však nepředpokládá, že něco vidí. Těžké to má i slabozraký, ten sice rozezná větší plochy, velké předměty i pohyb. Nerozezná ale detaily a barvy, které se od sebe málo liší, okolím je však považován za vidícího.

Foto: Magistrát města Plzně

Město Plzeň uctilo památku T. G. Masaryka, prvního československého prezidenta.

Článek

Za mého pobytu v nemocnici jsem musel často navštěvovat hygienická zařízení. Přesně rozvržené nepříjemné nálevy mne k tomu neúprosně nutily. Mezi umývadly, sprchami a klozety jsem jednou vyslechl rozčilené komentáře. Vyrozuměl jsem z nich, že chodby i umývárna jsou potřísněny něčím, co jiný pacient již nestihl donést na příslušné místo. Strnul jsem a bál jsem se pokročit, i když jsem byl varován, neměl jsem naději, že na podlaze cokoliv uvidím.

Zeptal jsem se: "Tady je něco na zemi?" "Samozřejmě, tady i na chodbě." "No a kde je to, tady?" naznačil jsem rukou zamýšlený směr svého postupu. "No samo, copak to nevidíte? To musí přece vidět i slepý!" Upřesnit polohu těch obávaných předmětů se mi tedy nepodařilo, a tak jsem odevzdaně vykročil a proklouzl jsem. Podobný slalom jsem musel absolvovat ještě několikrát, ale můj nebezpečný spolupacient asi také. Okrové dlaždice mému zraku dokonale maskovaly nebezpečná místa, a tak jsem se většinou řídil nosem.

Konečně jsem propuštěn. Sláva! Neuklouzl jsem, neupadl, ani jsem si nemusel čistit bačkory. Doma jsem však byl manželkou vyveden z iluzí. "Co sis to, prosím tě, nalepil na podrážky? Vždyť to nejde ani umýt! A jak to páchne! To ses nemohl podívat, do čeho tam šlapeš?" Možná, kdyby ta podlaha byla bílá, nebo snad zelená? Nebo kdyby přede mnou vždycky někdo šel? Nebo kdyby to hned uklidili? Nebo kdyby mě nenutili tak často běhat? Nebo jsem si to všechno zavinil sám? Vždyť říkali, že i slepý to musel vidět. Tak nyní s úzkostí v srdci očekávám, co bude, až se příště zase ocitnu v nemocnici...

Reklama

Související témata:

Související články

Tak si chodím s bílou holí

Tak si chodím s bílou holí a občas se mě někdo zeptá: "Proč to děláš, vždyť přece ještě něco vidíš, ne?" Ano, NĚCO ještě vidím, a taky hned dodávám, že jsem...

Jak jsem vyžebrala pětikorunu

Přijela jsem za mladými do Lovosic. Společně jsem se vypravili na poštu, a protože máme všichni tři bílou hůl, vyzval mě zeť, abych raději počkala venku. "Když...

Ctižádostivý

V roce 1983 se mi podařilo spadnout do pražského metra a téměř o deset let později jsem spadl do metra opět, tentokrát ve Vídni.

Dvakrát o překážce na cestě

Pospíchat a dávat pozor na cestu - to je tedy kombinace. Ale co se dá dělat? Jsem docela obyčejná ženská s docela obyčejnými starostmi o domácnost a tak vůbec....

Samostatná (příběhy nevidomých)

Absolvovala jsem kurs prostorové orientace, kde nás učili samostatné chůzi s bílou holí. Příští neděli jsme jeli na výlet a manžel mně i mé slabozraké dcerce...

Elektronická mapa má navigovat slepé

V blízké budoucnosti by se slepci mohli i v neznámém městě procházet bez cizí pomoci nebo obtížně čitelných hmatových map. Tuto nově získanou nezávislost...

Podzimní idyla

Sedím na lavičce na malém venkovském nádraží. Na zádech mám těžký batoh s jablky. Sluníčko hřeje, někde nade mnou vrká holub, fenka mi podřimuje u nohou,...

Zlepšovák (příběhy nevidomých)

Před pětadvaceti lety jsem po operaci šedého zákalu ležela na II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí. Ženské oddělení bylo v suterénu, prostředí...

Výběr článků

Načítám