Dítě chce mít i po rozvodu oba rodiče

I kdyby v okolí převažovaly rozvedené rodiny, považuje dítě existenci obou rodičů za věc danou a neměnnou. Nepřipouští, že by rozvod mohl postihnout i je. Rodina je pro něj základní jistotou. Vnímá, že mu matka i otec poskytují veškerou péči, ochranu, učí ho žít ve společnosti a oba ho obklopují láskou. Každý z nich má v jeho životě nezastupitelné místo, a to nejen v předškolním věku, ale po celé dětství. Potřebuje je oba bez rozdílu.

Ztratí-li vlastní rodinu, svou základní jistotu, ztrácí tím doslova půdu pod nohama. Když se mohlo zničit něco naprosto jistého, pak může přijít v životě ještě řada dalších katastrof, protože jisté už není vůbec nic.

Rozvod je oprávněný pouze v případech, kdy manželské konflikty souvisely s patologií jednoho z rodičů. To znamená, když trpí alkoholismem, drogovou závislostí a neochotou se léčit apod., nebo s absolutní neschopností jednoho partnera či obou se navzájem přizpůsobit. V každé populaci je určité procento lidí, se kterými se dá těžko vyjít, protože mají velmi vyhraněné povahové rysy. Složitost jejich osobnosti je těžké odhalit v době námluv, protože tehdy se každý snaží být lepší, než je. V takových případech nemá smysl setrvávat v nešťastném svazku. To jsou však spíše výjimky.

Často také manželé přistupují k rozvodu značně lehkovážně. Obzvlášť rychle se rozhodují ti, kteří již mají na obzoru reálnou šanci získat partnera nového. Dítě se však vyrovná spíše s každodenními neshodami rodičů, pokud jsou řešeny na hranicích únosnosti, než s jejich rozchodem. Když se ale domov z přátelského útočiště změní v místo, kde je atmosféra plná napětí, křiku, a dokonce projevů nenávisti, je lepší takové manželství raději ukončit.

Je bláhové domnívat se, že pokud je dítě starší, nebo naopak ještě příliš malé, zvládne rozvod rodičů snadněji. Neexistuje věk dítěte, který by byl pro rozvod vhodný.

Problémy způsobí také, když partneři bojují o majetek a o dítě. Ideální je, když se dohodnou a nastolí i po rozvodu vztahy bez vzájemných naschválů. Ve vztahu k dítěti by měli zůstat partnery a ne protivníky řešícími vše soudní cestou. Je nepřirozená situace, když soud rozhoduje o tom, v kolik hodin a kdy si má otec dítě vyzvednout. I rozvedení rodiče by měli dál o dítě pečovat společně, oba se zajímat o jeho školní výsledky a pomáhat mu.

Dítěti nevnucujeme nového partnera násilím, nejprve se musejí navzájem lépe poznat. Neměl by ale nikdy před dítětem kritizovat rodiče. Dítě se s nikým nerozvedlo a nemůže se na povel vzdát svých postojů a citů. K jeho identitě a k tomu, co si nese do života, patří mít co nejlepší obraz rodičů.

Může si sice vytvořit citový vztah k více osobám, tedy i ke dvěma otcům, ovšem jejich výchovné působení se nesmí křížit. I kdyby bylo pro matku pohodlnější, aby dítě mělo jen nového otce, nemůže původního partnera jednoduše ze života dítěte vyřadit, ale musí mu pomoci orientovat se v nových vztazích.

Komplikovaný bývá vztah dítěte také k nové partnerce otce, pokud jej v jeho rodině pravidelně navštěvuje. Matka by měla držet své emoce na uzdě a neočerňovat ji před dítětem. Naopak by se měla snažit, aby dítě v nové otcově rodině prožívalo chvíle pohody a psychicky netrpělo.

Předpokládá to však oboustrannou spolupráci. Někdy se muž cítí v novém manželství šťasten a bere svou bývalou jen jako chůvu svých dětí, které vnucuje své názory, její výchovu kontroluje, kritizuje, omezuje či přikazuje.

Když po rozvodu vychovávají dítě tři až čtyři lidé, není to snadné a předpokládá to jejich spolupráci. Novému partnerovi při tom musí vždy pomáhat vlastní rodič. Soužití s dítětem je pro ně novinkou a nemusí si vědět rady ani v situaci, která je pro rodiče již rutinou. Vzájemné působení by mělo být jednotné a naplněné láskou. Pak může dítě tuto složitou situaci snáze zvládnout.