Článek
"Kiki" a "Kirsty" mají fantazii. Sviští z klouzačky a pokračují s šibalským úsměvem - bydleli jsme hned v prvním domě, co je v Anglii, když tam jedete. Anglicky už ale umíme málo. Spíš portugalsky, tam jezdíme za strejdou, víte?
Náš táta byl boháč, má ale už jen jeden dolar. Všechno utratil. Zkoumáme kytky, víte?
Fíha, holky jsou ve své mystifikační hře tak dokonalé, že jsem chvilku přemýšlel, jestli třeba opravdu nejsou z prvního domu v Anglii. Nevypadají jako místní. Jsem pro každou špatnost a fantasmagorování mi odjakživa šlo jedna báseň. S radostí jsem se chytl a vrhl se na spontánní konstrukci naší identity!
My totiž také nejsme tak úplně odtud, vlastně jsme přiletěli ráno třeba z Manchesteru, máme doma taky jaksepatří plnou skříň "mančestráků". Alžbětka není ale vlastně ani tak Angličanka jako Gangloňanka. Ale to víte, že to existuje, jakpak že ne! Je to úplně prťavoučká planetka asi deset minut pěšky za poslední tramvajovou zastávku ve vesmíru. Ať mě štípně moucha cece a chrnim, jak dudek, jestli tohle není pravda! Snědli jsme kouzelnou lítací švestku a tím se hopem skokem octli tady na pískovišti. Jsme maskování průzkumníci. (Silně vědecky si prohlížím bábovku kraba.)
Bětka mě nenechává ve štychu, tváří se tajemně a vykuleně zároveň a doplňuje to soustředěným, huhlavým recitováním své anglické slovní minizásoby - rabbit, horse, cute, dog, fly, hippo, pig, goooooose, což v tu chvilku působí hodně gangloňansky...
Co to říká, ptá se Kiki.
Ééé, totiž, to je cize, víte, ona umí všechny jazyky a ještě trochu víc, poránu musíte vypít sklenici speciálního moštu ze čtyřlístků a to vám pak jde samo, jak po másle.
A my, my zase, ééé, máme domááá.... Křečka, co umí létat a má sedm nohou - stírá mě Kirsty. A vůbec, vy si to všechno vymýšlíte, nic z toho není pravda, jste z Prahy a nikdy jste jinde nebyli, protože jste řekl "třeba". To my mluvíme pravdu, vy jste lhář!
Cože, zatraceně, tisíc houpaček a deset kýblů mokrého písku, to prrr. Všecičko je to do posledního písmenka pravda, jakože támhle u splavu je strom, co mu v koruně roste žlutomodrý meloun, který o půlnoci kokrhá, fakt!
A sakra, zvoní mi intergalaktický komunikátor, už nás volají, musíme zpátky, páč došel mančestr, kterého na naší planetě rostou celé lány za každou stodolou. Nějaký sklidíme a dodáme. Pápá!
Chvilku se na nás z houpaček nedůvěřivě koukají a pak za mnou křičí: my vám stejně nevěříme, jste lhář, ale my ne, my jsme opravdu botanici z ciziny!
A my jdeme na oběd, aby máma nehudrovala.