Článek
Když se Bětulína v dubnu narodila, samotného mě překvapilo, jak to zamávalo s mým otcem. Ne že by nemělo, ale byl to celý můj dosavadní život chlap, co nebrečí zrovna na potkání. Že se dočkal vnučky ho dojalo. (Teprve teď jsem se od své maminky dozvěděl, že chtěl sám moc holčičku, což se mu v nás dvou bratrech nevydařilo, o to více se raduje z Alžbětky.)
Po nezbytném bloudění Prahou (pokaždé bloudí, ať bydlíme kde bydlíme, bez bloudění to nejde) se rozdrnčel zvonek a za dveřmi maminka s tátou ověšeni igelitkami a tácem buchet. Vynikající chlupaté knedlíky a kupa dalších všelijakostí se šikla, to přiznávám. Chlupáče mojí mamky, to je paráda.
Ovšem ouha - jakmile dědeček vkročil do místnosti a Bětule zmerčila jeho kníratou tvář, spustila takový křik, až jsem se podivoval, kdeže se to v tom drobkovi bere! Babička byla uznána vyhovující, s tou si hrála, smála se, ale běda, jak se v zorném úhlu, ve své žluté mikině, objevil zarostlý děda. Následoval vždy ukrutánský pláč. Tolik ho nebylo za poslední měsíc dohromady!
Po celou návštěvu byl tudíž chudák můj tatínek zalezlý v kuchyni u kafe a ač se tvářil statečně, vím od sebe, že rozpláčete-li svou vizáží miminko, je to pocit na draka. Jste tím nejzápornějším ošklivákem, co chodí po planetě... Snad to byla jen přeháňka a příště už to půjde. Pravda je, že mám pocit, že malí človíčkové jsou vystrašení z vousatých "cizích" mužských. Ne bez vyjímky, ale jsou. Je to jen můj mylný dojem, co myslíte?
Ihned po odjezdu babičky s dědečkem nás poctil návštěvu známý, též ne zrovna oholený. Ten je ovšem Alžbětčiným oblíbeným člověkem a hračkou. Uvelebí se mu v náruči, halasně vše komentuje a ručkami ňachňá jeho zarostlou tvář. S manželkou nás to mile překvapilo a rádi jsme mu malou na pár minut přenechali a odfrkli si. Čiliže onen vzorec bubákovství nebude tak jednoduchý, že by se dal jedním vrzem schovat za vousy.
Druhá věc - náš potomek se stal nočním živočichem a usíná zásadně v půl druhé (téměř přesně). Nemusím si dělat hlavu, kdy zalehnu - nebude to dříve než právě v půl druhé. Kolem půlnoci a po ní je nejsvěžejší holčičkou. Nálada výborná, energie na rozdávání. Tak pěkně ještě před měsícem, dvěma spinkala od osmi do osmi. Vše zapomenuto. Mámo, táto, tu mě máte. Pravda, pak spí do oběda, čiliže má rozvrh posunutý o nějakých pět hodin. Nemuset do práce, je to pohoda. Ovšem ani to nás zatím nedonutilo uplatnit minule zde opět hojně diskutovanou metodu "nechat vyřvat". Neříkám, že na ni někdy nedojde, ale stále raději dáme naší berušce všechnu lásku a čas, co jde, než ji nechávat plakat samotnou. Třeba se to vymstí, neříkám, že ne, ale nechávat vyřvat ji tedy chuť stále nemám(e). Dobře nám tak.
