Vojtěch Vodochodský: S Petrem Sepéšim mě mnohé spojuje

Je to tak, míjela mě. Ivetu Bartošovou jsem sice začal trochu vnímat už jako dítě, ale naplno pak až v období, kdy už byla semletá bulvárem. Proto jsem o ní měl dost zkreslený obrázek.

Pokud jde o Petra Sepéšiho, tušil jsem, o koho jde, ale přiznám se, že jeho duety s Ivetou jsem neznal. Až zpětně, když jsem dostal nabídku na casting, jsem zjistil, jaký měly mezi lidmi ohlas a že Petr byl velkým idolem žen.

Nebyl, ale režisér Michal Samir samozřejmě ano. Já jsem čerpal jen z přístupných a ověřených zdrojů. Všechny osobní záležitosti jsem nechal na režisérovi. Přece jen je to pro příbuzné Ivety i Petra dodnes velmi citlivé téma. Režisér chystal ten příběh pět let, scénář si napsal sám...

Ale samozřejmě jsem při přípravě na roli nesledoval jen hudbu, zajímal jsem se i o to, jak se Petr choval v civilním životě. Hledali jsme kvůli tomu i záznamy z různých televizních pořadů, kde vystupoval jako host, třeba Na výsluní nebo Šest ran do klobouku. Řada jich je k vidění i na internetu.

Zpočátku jsem s tím souhlasil trochu víc! On to nejspíš asi věděl delší dobu, že to tak je, ale jako první jsem to řekl nahlas já. Vypadlo to ze mě asi pátý natáčecí den.

Není to moc lichotivé! (směje se) Točili jsme v tu chvíli s Annou Fialovou duet Knoflíky lásky, kde v refrénu zaznívá „smát se a žít jako jelimánci“. S tím měl Petr v našem příběhu obrovský problém. Vůbec nechtěl být jelimánkem, ale lamačem dívčích srdcí. Proti textu při natáčení protestoval, ale vzápětí na sebe paradoxně shodil omylem lampu.

Což se kdysi doopravdy stalo, našli jsme to v originálním televizním záznamu. Dokonce se to přihodilo přímo v části, kde zpíval o těch jelimáncích.

Suverén, jakým chtěl být, to tedy nebyl. Do určité míry se potýkal s nižším sebevědomím, zvlášť po boku Ivety.

Na talentové pěvecké soutěži v Jihlavě byl sice druhý a Iveta se vůbec neumístila, jenže ona byla prostě lepší, on to dobře věděl a nedokázal to úplně skousnout. Nějaký mindráček se u něj občas projevil. Ale tohle snad není věc, která by nás spojovala...

V těch ambicích, cílevědomosti. Taky se snažím prosadit v umělecké branži, kde člověk musí pracovat sám se sebou a pořád je s někým srovnáván. Zároveň máme asi společnou i určitou roztěkanost. Petr se hledal a byl přelétavý. Ale já nejsem až takový sukničkář, jako byl on.

Zajímavé je, kolik mých kamarádů se v Petrově postavě svým způsobem našlo. Někteří mi řekli, že si právě až u této minisérie uvědomili, že se i oni sami někdy chovali k lidem podobně. Petr je v podstatě zrcadlem mnoha mužů. Je snadné se s ním ztotožnit, člověk rozumí jeho motivům.

To, myslím, nebyl, ale měl svoje sny. Byl spíš pragmatický. Věděl, že když chce uspět, musí makat. Proto na sebe byl přísný. I na Ivetu. Promítlo se to i do jejich vztahu, který byl už i tak docela složitý.

Petr ho zjevně chápal jinak než Iveta, což je například i vidět v záznamu z jednoho televizního pořadu, kde dostali otázku, jaký spolu mají vztah.

Na Ivetě je znát, že je zamilovaná, ale Petr prohlásí: Iveta je taková moje sestřička! A ona pak jen rozpačitě vrazí oči do země. Přitom spolu tehdy bydleli, žili jako pár.

Petr nebyl zlý kluk, ale byl sobec. Ví se, že jí byl nevěrný, vždyť i čekal dítě s jinou ženou. Dokonce se objevilo svědectví, že si vodil domů holky, přestože Iveta byla v tu chvíli doma.

Vypadá to tak. Je to jen domněnka, samozřejmě, ale já se s ní ztotožňuji. Přestože se takové svědectví objevilo jen jedno, vypadá ta situace jako základ nějakého pozdějšího vztahového vzorce.

Samozřejmě v tom vždycky hrála roli láska, ale taky Ivetina povaha.

Asi byla muži snadněji manipulovatelná, protože všichni, kteří se kolem ní pohybovali ke konci života, s ní nějak manipulovali.

Petra v sobě nosila celý život. Pár týdnů před sebevraždou byla u jeho hrobu. On byl její první velká láska. Měli mezi sebou sice spoustu nevyřešených věcí, ale protože zemřel mladý a nečekaně při nehodě, ztratila šanci zjistit, jak by to mezi nimi bylo dál. Mohla o něm snít.

Zkoušel jsem si představit sebe v podobné situaci a myslím, že bych si to v sobě taky nesl celý život.

V ní hraju Zdeňka Vyletu, nejbližšího kamaráda Josefa Hasila, kterého hraje Oskar Hes. Shodou okolností jsme s Oskarem kamarádi i ve skutečném životě, vídáme se docela často.

S Davidem Ondříčkem to pro mě byla další skvělá zkušenost. Potvrzuje se mi, že lidi, kteří toho hodně umí, jsou většinou naprosto normální a fajn. Měl jsem v poslední době vůbec obrovské štěstí na skvělé lidi, například s Aničkou Fialovou jsme si hned sedli - a ona je přímo esence ohromného talentu a zároveň veliké pokory.

Po premiéře Ivety jsem o tom mluvil s tátou (kuchař, herec, producent Ivan Vodochodský). Byl dojatý a já jsem mu říkal, že si uvědomuju, jak velké štěstí mám. A on na to: „Máš, ale musíš se i umět chovat, aby ti vydrželo.“

Vlastně ano. I mamka je přesvědčená, že když člověk jedná s lidmi normálně, hezky, ostatním se s takovým člověkem dobře spolupracuje a řeknou si to mezi sebou.

Přesto jsem si jistý, že člověk se musí nejen snažit dobře hrát a být k lidem slušný, ale musí se taky ocitnout ve správnou dobu na správném místě. Štěstí je faktor, který bych nepodceňoval.

Určitě. Většinu rolí jsem v poslední době totiž získal díky castingové režisérce Maje Hamplové. Potkali jsme se přitom velkou náhodou už ve druháku na DAMU.

Byl jsem tehdy na nějakém castingu, tam se objevila Maja a chtěla si nás se spolužákem Filipem Březinou vyfotit, protože jsme prý zajímavé typy a že si chce v budoucnosti založit castingovou agenturu.

Chodila se na nás pak dívat do divadel, myslela na nás, ale když už od ní přišla nějaká nabídka, byly to během dvou let jen miniaturní roličky. A myslím, že ve finále asi ani nebyla moc spokojená s tím, co jsem odváděl...

Najednou mi nabídla roli v seriálu Pozadí událostí, který točil Jan Hřebejk pro Českou televizi, a od té doby začaly přicházet další role. Pro Voyo to byl nejdřív Případ Roubal, pak Iveta a Král Šumavy...

Řadě z těch titulů přitom vyšla premiéra právě do letošního roku, takže jich bude venku najednou sedm osm.

Brzy půjde do kin i český film Arvéd. Je to režijní debut Vojtěcha Maška, který napsal scénář k filmu Křižáček nebo k Okupaci. Film je inspirovaný skutečným osudem Jiřího Arvéda Smíchovského, mága a údajného zednáře, ale později i spolupracovníka StB.

Hraju takového zelenáče u StB, který se má dostat do jeho blízkosti... Už jsem viděl projekci, líbilo se mi to, přišlo mi to až bergmanovské!

Samozřejmě jsem otázku na tátu čekal. (směje se) Mám pocit, že u mě to rozhodnutí přišlo tak nějak samo, a dokonce až někdy na střední.

Vzpomínám si ale, že jsem se už předtím chodil dívat na starší sestru Terezu do dramaťáku v zušce, a vybavuje se mi zvláštní pocit, který jsem měl při jedné děkovačce. Byl jsem na ni pyšný a zároveň jsem poprvé zatoužil zkusit to taky. Tehdy mi bylo asi dvanáct, jí tedy šestnáct...

Zřejmě ve mně dřímaly skryté sklony k exhibicionismu, ale zároveň jsem pak bojoval s ostychem vystupovat na veřejnosti. Hlavně, když jsem byl na jevišti sám.

Lepšilo se to rok od roku, postupně. Jak jsem dospíval, časem jsem víc rozuměl tomu, co hraju, a tím méně bylo prostoru pro trému. Trémy se ale úplně nezbaví žádný herec, v určité míře je normální. Na jevišti to u profíka samozřejmě nepoznáte, ale kdekdo se v zákulisí vydýchává, než vstoupí na scénu.

Spíš nepřímo. Je pravda, že na leccos z dětství zapomínám a uvědomuji si to až zpětně.

Například jak jsem jezdil téměř na každou reprízu Krysaře, Galilea nebo Tajemství do Divadla Kalich. Tehdy mi bylo devět deset let, rodiče třeba neměli hlídání nebo nás jen nechtěli nechávat doma, a tak nás brali s sebou. Skutečnost, že jsem tehdy tátu tak často sledoval na jevišti, mě určitě musela ovlivnit!

Všechno to byly landovské muzikály, které tehdy šlapaly a mně se moc líbily. Zpívali jsme si je s tátou v autě, všechny jsem uměl nazpaměť. Ale až do svých sedmnácti let jsem vlastně nevěděl, kudy se chci v životě vydat.

Divadlo jsem měl jako koníček, který mě ohromně bavil, ale nebyl to pro mě cíl, za kterým bych si šel odmalička.