Velvyslankyně Jan Thompsonová: Moje embéčko na silnicích budí respekt

Žádný souhlas jsem nepotřebovala, protože to dělám ve svém volném čase a nijak to do mojí práce nezasahuje. Samozřejmě jsem je informovala. Byli překvapení, protože je dost neobvyklé, aby velvyslanec hrál s profesionálním divadlem. Zároveň však propaguji Shakespeara, a tím britskou kulturu, takže to zapadá do spektra toho, co tu dělám.

Když jsem přijela před dvěma lety do Prahy, navštívil mě ředitel Prague Shakespeare Company Guy Roberts, aby mi jediný anglický divadelní soubor v této části Evropy představil. Velmi mě to zajímalo, protože mám ráda divadlo i Shakespeara.

Zmínila jsem se mu, že před mnoha lety jsem ochotnicky hrála. Zeptal se mě, zda bych si s nimi chtěla někdy zahrát. Tenkrát jsem odmítla s tím, že budu ve své funkci hodně zaneprázdněná. Ozval se mi po roce znovu a tehdy jsem řekla, že to zkusím pouze za podmínky, že mi nedá roli jen proto, že jsem britská velvyslankyně, ale že projdu konkurzem jako každý jiný.

Dělala jsem tedy konkurz do Večera tříkrálového a zřejmě jsem uspěla, protože jsem dostala roli Olivie. Guy mi později řekl, že kdybych nebyla dobrá, dali by mi jen nějakou roličku, protože chtěli, abych s nimi účinkovala. To mě potěšilo. Večer tříkrálový se povedl, odehráli jsme třináct repríz. Po tak příjemné zkušenosti jsem souhlasila, že budu účinkovat i v další hře, což bylo Mnoho povyku pro nic.

Bylo hlavně těžké sladit zkoušky s mým pracovním programem. Kdysi jsem sice ochotnicky vystupovala, ale tohle je profesionální soubor s profesionálními herci. Musela jsem to brát opravdu vážně. Soubor mi však vyšel s rozvrhy zkoušek vstříc, takže jsme se scházeli hlavně večer a o víkendech. Text jsem se naučila celkem rychle.

Shakespearova angličtina je velmi vzdálená té, kterou mluvíme, na druhou stranu tam hrajeme dialogy, jaké by se mohly vést v současnosti. Totéž platí o situacích a emocích, které je provázejí. Dnešní diváci se s nimi mohou ztotožnit, i když je Shakespeare napsal před více než 400 lety.

A my herci jsme příslušníci ozbrojených sil v uniformách a v rozhlasovém přenosu natáčíme pro své kolegy na světových bojištích tuto Shakespearovu komedii. Za druhé světové války se to opravdu dělo, rozhlasové přenosy se tak natáčely. Je to pro nás autentické i tím, že se naše představení přenášejí přes internet, což je svým způsobem živé vysílání.

Chtěli jsme diváky seznámit nejen s krásnou Shakespearovou hrou, ale i s příslušníky a příslušnicemi britských ozbrojených sil nejrůznějších národností za druhé světové války, kteří rozhlasovou adaptaci Shakespeara natáčejí ve studiu.

Kromě Britů to byli Američané, Australané i Čechoslováci. V naší inscenaci to je český letec v podání Karla Heřmánka ml., který hraje Klaudia.

Vždycky jsem divadlo milovala, a zvlášť Shakespearovy hry. Současné povolání mě ale zcela naplňuje, dává mi nespočet příležitostí poznat lidi, zajímavá místa, dělat zajímavé věci, na kterých mi záleží. Herectví mám jako hobby, které mě však hodně pohltilo.

Na univerzitě jsem studovala jazyky, francouzštinu a němčinu. Pracovala jsem pak krátce v BBC, ve zpravodajství z Německa a Francie. Vždycky jsem se zajímala o mezinárodní vztahy, což mě v kombinaci se znalostí jazyků dovedlo k myšlence zkusit to v diplomacii. Prošla jsem různými pohovory a zkouškami a začala pak pracovat na ministerstvu zahraničí. Nikdy jsem nelitovala. Je to nesmírně rozmanitá práce na nejrozmanitějších místech.

Tři roky jsem pracovala v New Yorku v Radě bezpečnosti OSN, to bylo hodně náročné, každý den se zabýváte nějakou krizí. Nejnáročnější prostředí bylo v Afghánistánu, zejména kvůli bezpečnostní situaci. Je to ale fantasticky krásná země. Další krásná země, kde pracuji, Česko, je jejím naprostým opakem, poklidná, vlídná… Jen ten strašně těžký jazyk!

Koncovky! Protože jsem lingvistka, chci všechno říct správně a to mě hrozně zpomaluje. Lidé mi říkají, ať z toho nedělám takovou vědu, že mi rozumí, ale já chci mluvit správně.

Potíž je v tom, že čeština, kterou slyším kolem sebe, není tatáž, jakou mě učili. Bez problémů mohu sledovat televizní zprávy nebo nějaký diskusní pořad, ale když mluvím s někým na ulici, často mám potíže porozumět.

Než jsem přijela, intenzívně jsem se sedm měsíců učila. Plynule nemluvím, rozumím ale všemu, takže chodím do divadel a viděla jsem mnoho krásných představení.

Příjemně mě překvapilo, kolik britských her se tady dává. Těm jsem rozuměla i proto, že jsem znala původní verze. Moc se mi líbila Audience u královny s Ivou Janžurovou v Národním divadle i Jistě, pane ministře na Vinohradech, Garderobiér v Divadle Bez zábradlí.

Pozval mě Karel Heřmánek ml., který s námi účinkuje v Mnoho povyku pro nic. Hraje v Garderobiérovi i v Jistě, pane premiére se svým otcem. Výborně jsem se bavila i na Záskoku v Divadle Járy Cimrmana.

Velmi dobře jsem ho chápala. Zjistila jsem, že máme hodně podobný smysl pro humor. To bylo snad největší překvapení, které jsem tady zažila. Další vlastnost, kterou máme společnou, je pragmatičnost. I proto se tu cítím tak dobře.

Kromě toho smyslu pro humor? Obrovské rozpětí kulturního života. Příjemně mě překvapila rozmanitost zdejšího jídla. U nás panuje stereotyp, že v této části Evropy převládá těžká, tučná kuchyně. Ale zejména Praha je, co se týče jídla, velmi mezinárodní.

Poprvé jsem tu byla jako studentka před 30 lety a přiznám se, že jsem Prahu skoro nepoznala. Vypadá teď úplně jinak! Obdivuju Čechy, jak zvládli tak změnit svoji zemi v tak krátké době.

Snad bych si přála víc anglického divadla (smích), to mi tady chybí, ale to by mi chybělo kdekoli mimo Británii.

Jako Londýňance mi tu chybí větší rozmanitost. Máte tu velmi homogenní prostředí, je mi jasné proč, ale mně se líbí, když kolem sebe vidím lidi z různých kultur.

Možná tady po desetiletích izolace ještě panuje strach z neznámého. Věřím, že to je otázka času.

Hodně. Objevila jsem nádherná místa, nejen Český Krumlov nebo Karlovy Vary, a divím se, že je víc turisticky nevyužíváte. Určitě by zahraniční turisty přilákalo, kdyby tam byly častěji informace v angličtině.

Od kolegů diplomatů, kteří nemluví česky, vím, že je pro ně těžké pohybovat se jinde než v hlavním městě. Totéž vlastně platí i pro obchodníky.

Jistě! Koupila jsem ho před dvěma lety od rodiny, která ho měla od roku 1968, kdy bylo vyrobené a bylo ve velmi dobrém stavu. Líbí se mi, že má velký volant a člověk musí pořádně zabrat jak rukama, tak nohama. Když brzdím, musím na pedál dost šlápnout. Těší mě, že na silnici budí pozitivní reakce. Lidé na mě mávají…

Další výhodou je, že snad každý Čech od určitého věku ho umí opravit. Jednou se mi stalo, že jsem u pumpy nemohla nastartovat. Oslovila jsem jednoho staršího pána, zda by se na to nepodíval. Sedl do vozu, něčím tam zahýbal a auto nastartovalo.

Vím, co si tady o nich lidé myslí, ale já žádnou špatnou zkušenost nemám. Možná to je respektem, který moje embéčko na silnicích budí. Ostatní řidiči jsou velmi trpěliví, protože vědí, že rychleji jet nemůžu.

Na žádné problémy jsem nenarazila. Těžší to bylo v Afghánistánu, kde jsem musela mít podle místních zvyků zakrytou hlavu. Většina afghánských činitelů byla z mezinárodního prostředí zvyklá na jednání se ženami. Někdy jsem se však setkala s lidmi, pro něž to nebylo přijatelné. Musela jsem si počínat citlivě a trpělivě.

Někdy jsem s sebou vzala mužského kolegu a jednali jsme jako tým. Někdy bylo zapotřebí říct: chcete-li jednat s britskou vládou, tak budete jednat se mnou. V Praze je mnoho velvyslankyň, nejsem zdaleka výjimka. Shodou okolností jsem čtvrtou britskou velvyslankyní za sebou.

Je pravda, že v nejvyšších funkcích jich moc není. Není to však o nic horší než v jiných zemích a není to ani o moc horší než ve Velké Británii. Třeba v parlamentu je zastoupení žen téměř stejné.

Zvýšit britské investice a obchodní výměnu. Jsme země, které mají mnoho společného, takže vzájemně obchodovat by mělo být snadné. Přesto nemá Velká Británie dostatečně velký podíl na zdejším dovozu. Chtěla bych to zlepšit.

Hodně spolupracujeme ve vztahu k EU. Jak víte, budeme mít v Británii referendum o setrvání v EU a premiér Cameron před jeho konáním navrhl řadu reforem, které by zefektivnily fungování Unie a posílily suverenitu jednotlivých států. Při jednáních v Praze v tom cítím velkou podporu.

Ano. Jsem přesvědčená, že by Velká Británie měla v EU zůstat. Myslím, že britští podnikatelé jsou stejného názoru, protože členství v EU jim přináší mnohé výhody.

Nejsme součástí schengenu, a tak se nás netýkají spory o kvóty. Od počátku krize u nás převládala podpora: jsme velká bohatá země, pomozme, jak můžeme. Británie se zavázala přijmout 20 tisíc uprchlíků přímo ze Sýrie a z táborů v sousedních zemích, tam jsou ti nejpotřebnější, kteří nemají na to, aby zaplatili za cestu do Evropy.

Samozřejmě se na krajně pravicové části politického spektra objevily skupiny, které varovaly, že s uprchlíky přijdou do Británie teroristé. Britská veřejnost je však zvyklá na lidi přicházející z různých kultur, a tak zůstává k uprchlíkům vstřícná.

Má to však své limity. Na rozdíl od jiných evropských zemí u nás počet obyvatel roste a už před uprchlickou krizí k nám ročně přicházelo na 300 tisíc přistěhovalců. To představuje obrovskou zátěž pro infrastrukturu, sociální služby, zdravotnictví, školství.

Ctíme volný pohyb osob v EU, ale protože náš systém sociální podpory je velmi štědrý, mnoho lidí přichází z tohoto důvodu. Proto britské návrhy na reformu EU zahrnují i oblast sociální podpory.

Sleduji a občas je mi z některých xenofobních vyjádření, která kladou rovnítko mezi uprchlíky a terorismus, smutno. Naštěstí jsou v menšině.