Hlavní obsah

Václav Neužil, David Ondříček a Martha Issová: Zátopek byl krásný zážitek

29. 8. 2021, 7:02

Prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška přirovnal vytrvalost režiséra Davida Ondříčka k titulnímu hrdinovi jeho filmu olympijskému vítězi Emilovi Zátopkovi. To srovnání sedí: Ondříček s producentem Kryštofem Muchou film připravoval deset let, dvakrát na něj nedostal grant, natáčení musel o dva roky odložit a po dokončení kvůli covidu o rok odložit premiéru.

Foto: Petr Horník, Právo

Martha Issová, Václav Neužil a David Ondříček

Článek

Vytrvalost se vyplatila, snímek Zátopek nakonec slavnostně zahájil 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Ještě předtím poskytl Ondříček a představitelé Dany a Emila Zátopkových - Martha Issová a Václav Neužil - Magazínu Práva společný rozhovor.

Na otázku, co dělá, když nemůže, Emil Zátopek odpovídal: „Když nemůžu, tak přidám.“
David Ondříček

Všichni jste se narodili dlouho potom, co Emil Zátopek svou kariéru v roce 1958 ukončil. Co vás k němu přivedlo, co jste o něm věděli?

David Ondříček: Jako spousta věcí v mém životě to vychází od mého tatínka (kameraman Miroslav Ondříček), který mi v mých asi osmi letech vyprávěl, jak si šel Emil zaběhat, potkal nějakého psa a rozběhl se s ním. Pes kolem něj vesele pobíhal, ale na konci už nemohl. Za pár dní ho Emil potkal znovu, a když ho ten pes viděl, tak utekl.

Mně se to strašně líbilo a táta ještě na závěr dodal, že tenhle slavný český běžec na otázku, co dělá, když nemůže, odpovídá: „Když nemůžu, tak přidám.“

Později jsem zjistil, že ten příběh táta převzal z knihy Oty Pavla Plná bedna šampaňského, a zpětně jsem si uvědomil, že to pro mě byl iniciační moment vztahu k Zátopkovi.

A pak asi před 15 lety přišel můj kamarád, hudebník a velký sportovec Honza Muchow a řekl, že nechápe, že ještě nikdo nenatočil film o Zátopkovi. Tím mi vnuknul nápad, začali jsme spolu psát scénář a s Kryštofem Muchou film producentsky připravovat.

Foto: Profimedia.cz a ČTK

Emil a Dana Zátopkovi na archivních fotografiích.

Václav Neužil: Upřímně? Já jsem věděl jen to, že běhal a byl to náš nejslavnější olympionik. Znal jsem slavné fotky z finálových tratí, jeho proslulý škleb atd. Víceméně to, co každý. Emil Zátopek byl ten typ člověka, který to, čemu se věnuje, proslaví napříč společností. Myslím, že ho nejde neznat. Takových lidí moc není.

Martha Issová: Já jsem to měla velmi podobně. A vždycky jsem je vnímala jako dvojici. Jako někoho, kdo patří k sobě, jako třeba Spejbl a Hurvínek. Dana a Emil Zátopkovi, dvojice z dokumentů a učebnic, slavní sportovci a manželé.

Ve stejných disciplínách jako oni, tedy ve vytrvalostním běhu a hodu oštěpem, jste trénovali i vy dva a pak vám David řekl, že se natáčení odkládá na neurčito...

Neužil: Ano. Točil jsem zrovna nějaký studentský film, když mi zavolal, že jsme nedostali grant. Zároveň mě povzbudil, ať jsem v klidu, že on je také běžec na dlouhé tratě a že ví, že ten film určitě jednou natočí.

Trailer k filmu ZátopekVideo: Falcon filmové novinky

Byl jsem z toho několik dní celkem na dně, ale zpětně jsem rád, že se tehdy netočilo. Kvůli mojí vlastní připravenosti a asi i zkušenostem a klidu. Víc času teď vnímám jako benefit.

Ondříček: Já nechci v žádném případě vzdát dík grantové komisi, že film nepodpořila. Museli jsme totiž počkat, až se v ní vymění lidé, protože ti, co v ní tehdy seděli, nebyli projektu nakloněni. Ti noví, kteří přišli po nich, nám grant dali.

Ale zpětně jsem za odklad také rád, protože Zátopek byl mnohem náročnější film, než jsme si dokázali představit. Vašek zjistil, že není dobré se přetrénovat, protože si přivodil zranění, Martha se sblížila s Danou Zátopkovou a nabrala nejen sportovní zkušenosti, ale hodně i z Daniny lidské mentality.

A já jsem natočil v koprodukci Lucky Man Film a České televize o Zátopkovi hodinový dokument, během něhož jsem se seznámil se všemi žijícími Emilovými kamarády a soupeři. Což bylo většinou totéž. To byla několikaletá příprava na film, která mně při realizaci nesmírně pomohla. Připadalo mi to, jako kdybych Zátopka znal osobně.

Vy jste, Martho, známá bohatou obličejovou mimikou. Nemusíte nic říkat, stačí se na Emila kouknout a on i diváci vědí... Pomohlo vám v tom sblížení s Danou Zátopkovou?

Issová: To mám radost a děkuju. Určitě pro mne setkání s Danou znamenalo hodně. Víte, každý herec má jiný systém práce. A pro mne je nejlepší nejdřív nabrat vědomosti, ty poskládat a potom už v určitou chvíli přestat myslet a začít si hrát, nějakým způsobem tou postavou na chvíli být. Ale k tomu je třeba vědět, kým člověk, kterého hraji, je, kam směřuje, jak by se v danou chvíli zachoval.

Když jsem se s Danou setkávala, bylo jí hodně přes devadesát, ale kdo ji znal, tak ví, že u ní byl věk jen číslo. Byla neuvěřitelně vitální, bystrá, rychlá, vtipná. Myslím, že věk tyhle její schopnosti a vlastnosti neohobloval, břitkost a neskutečně rychlé, drsné i hezké reakce jí zůstaly. A já jsem z nich určitě vycházela, když jsem myslela na to, jak situace ve filmu hrát.

O vás, Václave, se zase říká, že Neužil zmizel, objevil se Zátopek. Jak jste toho dosáhl?

Neužil: To rád slyším, kdyby se to nestalo, byla by to škoda a hlavně film by nefungoval. Emila jsem poznával různými způsoby. Čerpal jsem na YouTube, kde je spousta materiálů, jsou tam i záběry, kdy nejspíš nevěděl, že ho někdo natáčí.

Foto: Petr Horník, Právo

Václav Neužil, David Ondříček a Martha Issová

Jedna z dalších cest vedla přes jeho mluvu, která byla rychlá, pohotová, někdy až překotně nesrozumitelná s výrazně zpěvnou dynamikou hlasu. To všechno prozrazuje o člověku moc. Mluvil i trochu moravsky.

Od produkčních z rozhlasu jsem si tedy vyžádal audionahrávku, asi rok jsem ji měl v autě, a kdykoliv jsem do něj sedl, pouštěl jsem si Emila pořád dokola. Jak zpívá, mluví, směje se. Tyhle naše chvíle s Emilem v autě pro mě byly zásadní a vlastně celkem intimní.

Začal jsem ho napodobovat a cítil jsem se v tom dobře. Ale jen v tom autě, jakmile jsem vystoupil, tak to nebylo ono. Až pak jsem jednou začal jako Emil mluvit i venku nebo doma, nahrál jsem kus Davidovi a on mi řekl, že to vypadá jako cesta.

Emil byl vykuk a velikej svéráz a zároveň velmi chytrej a pracovitej člověk
Václav Neužil

Samozřejmě jsem ho poznal i přes spoustu historek. Jednu z jeho dětství mám nejradši: U Zátopků doma bylo osm dětí, on byl sedmý. To je důležitá informace. Jeden ze starších bráchů si jednou sám sestrojil tranzistoráček. Emil mu ho rozmontoval, nachytal mouchy, hodil mu je do toho rádia a zase ho zavřel. Celý ten plán mě rozesmívá a dojímá zároveň.

Bráchovi to ráno v rádiu chrastilo, byl strašně naštvaný, Emil dostal nakládačku - a to je pro mě Emil v kostce. Vykuk a velikej svéráz a zároveň velmi chytrej a pracovitej člověk. V té historce se snoubí všechny vlastnosti, které pak použil při běhu. A ještě to mělo vtip. Tam jsem pochopil, jak ho mám hrát.

Určitě vám pomohla i dokonalá maska, která vlastně maskou není...

Neužil: To každopádně. Gumovou masku jsme museli zavrhnout, protože bych se nemohl potit, a běžec bez potu je nesmysl. Takže jsme rozhodli, že si vyholím hlavu, a protože jsem hodně zhubnul, začal jsem mu být najednou podobný. A pak mi Jana Dopitová nalepovala na tu vyholenou hlavu vlasy tak, aby s věkem ustupovaly. Pak už jsem měl jen žvýkačku za ušima kvůli odstávání, což také mění vizáž.

Ondříček: Přestože to bylo vlastně na pohled jednoduché, vstával Vašek po čtvrté ráno a strávil v maskérně každý den hodinu a čtyřicet minut.

Neužil: A ještě mi Jana musela maskovat vousy, protože byly už po obědě vidět.

Jak se sháněly kostýmy pro sportovce čtyřicátých a padesátých let?

Ondříček: O kostýmní výtvarnici Kateřině Štefkové říkám, že je tvůrkyně charakterů. Nepustí nic jen na 99 procent. Musí to být na sto procent. Byl to obrovsky nákladný proces, vykupovali jsme od lidí pravé dobové kostýmy, měli jsme jich nakonec hodně, ale ve finále se stejně šily kostýmy všem olympionikům, veškeré tepláky a pro Vaška a Jamese Frechevilla, který hraje Rona Clarka, se šily i boty.

Změnila příprava na film váš vztah ke sportu a k atletice zvlášť?

Issová: Nezměnila, protože už od dětství sport miluju, baví mě a vím, že mi dělá dobře. Vlastně se na sebe zlobím, že nejsem schopná mu věnovat víc času, protože je strašně důležitý nejen z fyzického hlediska, ale i pro psychiku. A vidím to i na dětech, které sportují: mají úplně jiný přístup k překonávání překážek.

Foto: Falcon

„Když jsem chodil několikrát týdně sám běhat, trvalo mi strašně dlouho, než jsem se zbavil pocitu, že už to chci mít za sebou, odfajfkovat a jít domů. Bolelo mě to na těle i na duchu,“ říká Neužil.

Zažívala jsem samozřejmě strašně těžké chvilky, protože jsem začínala v šestatřiceti letech s disciplínou, která je v atletických jedna z nejtěžších. Navíc pro ni nemám ideální konstituci.

Nešlo mi to, zápolila jsem s oštěpem i se sebou, ale také jsem se dotkla těch neuvěřitelných euforií, které člověk pocítí, když vidí, že se někam posunul. Že pokud se tomu opravdu věnuje, tak se krok po kroku dostane dál. Byl to krásný zážitek.

Neužil: Mně se vztah k atletice změnil, především k vytrvalosti. Jsem také odmalička sportovní typ, u nás na vesnici jsem hlavně hrál hokej a tenis, ale vždycky jsem měl sport spojený s tím, že jdu ven a prožívám ho s kámoši.

A když jsem přičichnul k vytrvalostnímu běhu, uvědomil jsem si, že u něj je člověk jen sám se sebou. A to mi dělalo ze začátku problémy. Mám v sobě nedočkavost a rychlost, musel jsem to změnit na vytrvalost. Ale trenér Honza Pernica mi řekl, že je to v pohodě, protože vytrvalost se dá na rozdíl od rychlosti vypěstovat v každém věku.

Přesto když jsem chodil několikrát týdně sám běhat, trvalo mi strašně dlouho, než jsem se zbavil pocitu, že už to chci mít za sebou, odfajfkovat a jít domů. Bolelo mě to na těle i na duchu. A pak se to najednou zlomilo a dostal jsem se naopak do stavu závislosti, čechral jsem si ego měřením časů a pak se doma chlubil ženě, že jsem byl o pět vteřin na kilometru lepší.

Natáčeli jste i Emilovu a Daninu svatbu, takže David vlastně režíroval svatbu své partnerky s jiným mužem. Neinspirovalo vás to k vlastní svatbě?

Ondříček: Copak svatba, tam byly i jiné scény!!! Ale pokud jde o naši svatbu, uvidíme, zasnoubeni už jsme dlouho...

Issová: Ta inspirace kolem nás lítá už dávno, nezávisle na Zátopkovi, jenom pořád čekáme, až se líp poznáme, máme spolu teprve dvě děti. A já si přece nebudu brát člověka, o kterém vlastně nic nevím...

Ondříček: Chtěli jsme to stihnout během covidu, když byli na svatbu povoleni jen tři lidi, ale to už jsme asi prošvihli.

Zato s Václavem jste hráli partnery i na jevišti už mnohokrát...

Ondříček: Až moc!

Issová: Jak, až moc? Jak to myslíš?

Neužil: Jo jo, jsme taková dvojice... i třeba ve Čtvrté hvězdě. Pravda ovšem je, že já jsem často jen takový dolejzák...

Issová: A já tomu velím.

Ondříček: Takže Václav vlastně hraje mě.

Jaké to je, když hrajete pár v různých vztazích? Někdy manžele, někdy sourozence.

Neužil: Jak se to vezme. Já jsem se toho před Zátopkem trochu bál, cítil jsem, že pokud se chci dostat Emilovi pod kůži, potřebuji se vůči Marthě víc otevřít. Přistihl jsem se, že se před ní, navzdory všem našim společným zkušenostem, trochu stydím, bojím se před ní být Emilem. A věděl jsem, že se toho musím zbavit, protože by to ve filmu drhlo. Paradoxně se to podařilo u Davida v kanceláři, kde jsme zkoušeli na dvou čtverečních metrech.

Issová: Já jsem vlastně to nejsilnější přiblížení se k Vaškovi zažila taky až u Zátopka. V divadle je to jiné, tam je kolem nás plno kolegů s jejich legráckami a teď jsme byli sami, dostali se do skoro sourozeneckého vztahu.

My jsme se celou tou nocí, kdy jsme točili milostnou scénu, vlastně prosmáli
Martha Issová

Ondříček: A já jsem je měl všechny taky rád, takže to bylo takové první polyamorní natáčení.

Dovedete se při natáčení milostných scén jako režisér oprostit od toho, že jde o vaši partnerku a matku vašich dětí?

Ondříček: On už byl takovým Vaškovým předskokanem Marek Taclík v Dukle 61 a musím říct, že Zátopek měl větší poezii. Ale bylo to profesionální a vlastně to byla sranda.

Issová: My jsme se celou tou nocí, kdy jsme točili milostnou scénu, vlastně prosmáli.

Foto: Petr Horník, Právo

Svatbu Zátopkových točil Ondříček v pražském kostele sv. Antonína.

Ondříček: Já to vysvětlím. Když se točí milostné scény, dělají se kolem toho takové ty tance, kdy asistent režie všechny vyhodí, zakáže dívat se na monitor...

Pravda je taková, že vedle mají monitor všichni a čumí na to, ale plac je hermeticky uzavřený. Jenže my jsme měli hodně mladých stážistů a jeden z nich se objevil před Marthou zrovna ve chvíli, kdy seděla v podstatě nahá na Vaškovi, a zeptal se: „Nedala byste si kávu?“ Pak už to s vážnou tváří točit nešlo...

Ve filmu jsou i vaše děti...

Issová: Objevily se tam všechny, Fanča má dokonce dvojroli, jednou hraje družičku na svatbě a pak ještě namluvila holčičku, která křičí Přidej!

Mimochodem jak jsou na tom vaše děti se sportem?

Issová: Fanča začala hrát fotbal, nejdřív s holkama na Slávii, protože to v naší slávistické rodině jinak nešlo. Ale bylo složité ji tam vozit, tak začala trénovat s klukama u nás v Holešovicích. Do toho přišel covid a teď říká, že by chtěla dělat atletiku.

Koho ale natáčení změnilo, je Davidův šestnáctiletý syn Ruda. Znám ho od čtyř let a bylo to dítě, které sport nesnášelo. Cokoliv, co zavánělo pohybem, negoval, byly z toho hádky, nepříjemnosti.

Pak strávil s Davidem dva dny, když už film dokončoval, a viděl pracovní projekci. Byl zrovna v podobném věku jako Emil, když začal trénovat, a najednou začal taky běhat. Dneska je z něj šlachovitý sportovec.

Neužil: On byl z toho filmu opravdu dojatý a evidentně ho inspiroval.

Ondříček: A to si slibuji i od filmu, že třeba bude motivovat další lidi.

Ve filmu, jehož těžiště je v padesátých a šedesátých letech, jste se nemohli vyhnout politice. Ale na rozdíl od řady jiných filmů je to velmi uměřené...

Ondříček: Ta doba láká ukazovat jasně, kdo byl hodný a kdo zlý. Ale takhle to přece v životě není! I mezi komunisty byli skvělí lidé. A z těch, kdo podepsali spolupráci, se dnes mnohdy dělají větší zločinci než z těch, kteří jim to nechali podepsat.

Takže jsme se snažili neudělat z postavy funkcionáře, kterého hraje Robert Mikluš, karikaturu, ale napsat ji poctivě podle reálné postavy. Jméno jsme změnili hlavně proto, že zahrnuje víc skutečných lidí.

Zlo je těžké rozpoznat, neukazuje se přímočaře, nehlásá hned „jsem tady a chci škodit“
Martha Issová

Jako autor ho nemůžu soudit, snažil se Zátopkovi pomoct, ale zároveň to byl malý člověk, který se zkrátka snažil dávat věci tak moc dohromady, až tím škodil. A vůbec není nepodobný dnešním bafuňářům, z nichž někteří taky chtějí pomoci, a přitom se dopouštějí zločinů.

Neužil: Byli kámoši a zároveň byli dost odlišní. Dostál chtěl být s každým zadobře, Emilovi moc přál, ale bál se. A Emil taky nikdy nebyl jen hrdina.

Issová: Zlo je těžké rozpoznat, neukazuje se přímočaře, nehlásá hned „jsem tady a chci škodit“.

Ve filmu hrají i skuteční atleti. Jak jste je koordinovali s Václavem?

Ondříček: V tom byl ohromně důležitý trenér Honza Pernica a rozhodnutí, že jsme začali běhy zkoušet jako choreografii už půl roku před natáčením. Na začátek Emilovy kariéry vybral běžce amatéry a v Helsinkách už pak s ním běží mezinárodní obsazení špičkových běžců.

Společně jsme tvořili choreografii tak, aby to vypadalo uvěřitelně, základem úspěchu bylo, když začali věřit, že to dokážou zahrát, a s Vaškem to nacvičili.

Neužil: Dostal jsem se do atletické skupiny a absolvoval jejich kruhový trénink. Posilování, překážky, abeceda, kopce. To jsem zažil mockrát a ve Hvězdě potom intervalový trénink, s kterým mimochodem jako první přišel Emil a pro dnešní atlety je to norma: pořád běháte určitou vzdálenost, mezitím odpočíváte a ten odpočinek podle výkonnosti zkracujete.

Tam jsem zažil třeba deset pětistovek se čtyřicetivteřinovými pauzami. Občas jsem byl hodně na dně. Dodnes si pamatuji, jak jsem někde na hranici sil skoro zvracel. Což je, když člověk hraje Zátopka, dobré prožít.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků