Patnáct let po tsunami příběhy znovu ožívají

Naše úřady záhy po úderu tsunami oznámily, že v zasažených oblastech trávily konec roku stovky až tisíce krajanů. V následujících dnech odškrtávaly z narychlo sestavených seznamů šťastlivce, kteří se sami ohlásili.

„Měli jsme štěstí,“ říkají s odstupem ti, co největší přírodní katastrofu moderních dějin přežili. Muzikant Jiří Stivín byl v té době na Srí Lance. Michal David, Karel Gott, Karel Svoboda a Karel Štědrý na Maledivách.

Česká modelka Petra Němcová se dokonce stala celosvětovým „symbolem“ událostí kolem této katastrofy. Výlet do Thajska koupila snoubenci k Vánocům, domů k rodičům, na sever Moravy, se vracela sama a těžce zraněná.

Ničivá vlna vstoupila také do života zpěváka Michala Davida a jeho přátel, s nimiž trávil konec roku na Maledivách. Na výpravě, kterou zorganizoval, nechyběli tři Karlové: Gott, Svoboda a Štědrý. A také jejich ženy.

„Nápad jet na Maledivy byl můj. Ten první týden tam byl nádherný. Všichni si lebedili. Ani poté, co přes oblast přešla tsunami, mi nikdo nic nevyčítal,“ vrací se patnáct let zpátky.

Když přišla voda, hrál tenis s manželkou Marcelou proti Karlu Štědrému a kamarádovi Petru Neoralovi.

Přímo na kurtě při tenise, když jsme zčista jasna měli vodu po pás. Byl to šok. Naše dcera Klára byla v tu chvíli v bungalovu, tak jsme se rychle brodili za ní, zjistit, zda je v pořádku.

Když jsme tam dorazili, bylo uvnitř asi půl metru vody, ale rychle ustoupila. Dokonce natolik, že jsme viděli korály, které byly před tím asi metr pod vodou. Báli jsme se proto takzvaného lavorového efektu – tedy že se to vrátí ve větší míře, k čemuž naštěstí nedošlo.

Asi do hodiny se voda vrátila do normálu. Jen to moře bylo takové šedé a mělo hořkou pachuť. I počasí se strašně zhoršilo. Začalo neskutečně pršet a nebe bylo skoro černé. Totální změna klimatu. Bylo to celé divné.

Ano. Hned, co jsme dorazili k bungalovu, tak jsme se tam všichni sešli, včetně naší Kláry. Začali jsme pomáhat ostatním uklízet. A že bylo co. Například katamarán, který byl před tím na druhé straně ostrova, byl najednou před naším bungalovem.

Naštěstí ne. Měli jsme všechno ve skříni, která byla nad úrovní vody. Ale na ostrově nebylo nic k jídlu a tamní infrastruktura byla zničena.

Nešel proud, nefungovaly mobily, nic. Až do večera toho dne, kdy tsunami Maledivy zasáhla, nebylo možné se s nikým z našich rodin a příbuzných spojit.

Samozřejmě rodičům. Pak se začali ozývat naši přátelé, příbuzní a samozřejmě novináři, média.

Na deset dní. Takže jsme přišli o tři dny. Karel Gott měl stejně naplánováno odletět o den dřív, protože zpíval někde na Silvestra. To se mu nakonec také povedlo. My, zbytek naší výpravy, jsme odletěli pak dva dny po něm.

Z ČSA nám nabídli, že bychom mohli přednostně letět hned tím prvním, to jsme ale všichni odmítli. Neměli jsme více méně žádné problémy.

Jiní Češi na tom byli daleko hůř než my. Někteří neměli ani co na sebe, přišli o všechny doklady, peníze a tak dále. Takže jsme jim samozřejmě dali přednost. Každý den nám pak z ČSA volali, zda opravdu nechceme hned letět. Odletěli jsme ale až posledním speciálem.

Víte, já vždy říkám, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Navíc dnes jsou všechny ostrovy vybaveny nejmodernější technikou. Jsem přesvědčený, že kdyby mělo něco podobného přijít, byli bychom varováni, naloděni na lodě a tam by se nám nic nemohlo stát.

Byla to těžká zkušenost, která pro nás ovšem měla šťastný konec. Věřím, že už nic podobného nezažijeme. A jen pro vaši informaci. Pamatujete na hurikán Katrinu? (Na USA udeřil koncem srpna 2005 – pozn. red.) To jsme právě byli na Floridě v protihurikánovém hotelu a pozorovali jsme z okna, jak kolem nás létají palmy vyrvané ze země, kusy střech, nábytku a já nevím co všechno ještě.

A manželka ještě jako mladá tenistka zažila zemětřesení v Rumunsku (rok 1977 – pozn. red.).

Poslední české pohřešované dohledávali v Thajsku dva genetici: Halina Šimková a Martin Krátký. Základnu měli v Phúketu, kde pracovali v jednotkách Interpolu. Od února do března 2005 našli tři české oběti neštěstí.

„Do Asie jsme odlétali jako odborníci na genetiku a na tu jsme se taky těšili, nicméně ona se v době našeho pobytu vůbec nerozběhla. Thajsko mělo na analýzu vzorků exkluzivní dohody s jednou čínskou genetickou laboratoří, což nefungovalo. Forenzní genetika se tak mohla rozjet naplno až později, když zpracování vzorků převzaly zavedené laboratoře,“ hodnotí zpětně Halina Šimková s tím, že ostatní expertízy fungovaly naopak skvěle.

Vzpomíná také, že v oblasti panovala až úmorná vedra. Teploty ve stínu dosahovaly 45 stupňů Celsia... Oběti živelné katastrofy za těchto podmínek čekaly na svou identifikaci v chladících kontejnerech, které záhy po neštěstí do Asie dopravil právě Interpol.

„Než se podařilo svézt tisíce mrtvých do chladu, byla těla od sluníčka spálená, nafouklá. Jejich úplnému rozkladu zamezila právě márnice,“ doplní s tím, že všichni specialisté dělali v Thajsku obvyklou, standardní proceduru identifikace. Proběhla pitva, rentgeny, odebraly se vzorky DNA, otisky prstů...

Záznamy putovaly dál s jediným cílem: aby neznámí dostali jména. Když se to podařilo, čekaly je další cesty, v rakvích, domů.

Šimková dodá, že přes velmi systematický postup rozhodně nebylo lehké kohokoli najít:

„S Martinem jsme jezdili do márnice připravovat vzorky tkání pro genetické analýzy, jenže bylo zjevné, že genetická identifikace je v nedohlednu. Proto jsme pátrání po Češích pojali dost partyzánsky. Ač genetici, hledali jsme je podle jiných stop: zubních záznamů, porovnání rentgenů...“

Nakonec tak zdaleka nejvíce času strávili u počítače, hrabali se v různých databázích. Hodiny a hodiny u monitorů prokládali cestami do márnice.

Pohled na mrtvé přesto nebyl podle Šimkové tím nejhorším, s čím se v Thajsku setkala: „Fyzicky tyhle situace ustojím poměrně dobře. Jednoduše řečeno, nezvracím... Jasně, těla v rozkladu zapáchají, ovšem horší bylo poslouchat tragické příběhy pozůstalých. Patří k nim i ten, jak pán vzal na dovolenou ženu, tři děti, rodiče a rodinu sestry. Po úderu vlny zůstal úplně sám, protože zrovna šel pro zmrzlinu, byl prostě na jiném místě než oni.“

Tehdy, jak říká, hodně přemýšlela o tom, zda vůbec lze něco podobného přežít a zda jde vůbec dále jakkoli smysluplně žít...

Mít fotku z jeho příjezdu do Česka bylo redakční ctí. A proto před pražskou Bertramkou stál i náš fotograf Petr Hloušek.

„Tenkrát jsme s pár kolegy čekali na příjezd Karla Gotta z Malediv před jeho domem do půl třetí ráno. Uletělo mu na přestupu ve Vídni letadlo, a proto přijel se zpožděním autem. Byla zima, byli jsme unavení, jenže tsunami byla obrovsky sledovaná událost, takže bylo třeba vydržet.

Když konečně před vraty zaparkoval jeho vůz, vystoupil řidič a apeloval na nás, ať pana Gotta neobtěžujeme, že je po dlouhé cestě unavený a že rozhodně nemáme počítat, že se nám vůbec ukáže. Pár vteřin poté Karel vystoupil, přátelsky pozdravil, poděkoval za zájem a stručně popsal své zážitky. Tehdy jsem si uvědomil, jaký je obdivuhodný profesionál.“

Petra Němcová u nás tehdy téměř neznámá, ve světě už hvězda – trávila konec roku 2004 v thajském letovisku Khao Lake se snoubencem, módním fotografem Simonem Atleem. Tsunami na jejich bungalov udeřila, když balili a chystali se odjet jinam.

Petra Němcová vzpomínala, že když uslyšela hluk a křik, vyšla na balkon. Simon zůstal v koupelně. Voda ho následně vynesla ven. Naposledy ho spatřila, jak se drží jedné střechy, slyšela jeho volání: Petro, Petro. Tehdy si pomyslela, že je dobrý plavec, že má šanci živlu čelit. Mýlila se. Simon Atlee se stal jednou z britských obětí.

Ona, těžce zraněná, boj o život vyhrála díky palmě, na níž se zachytila a kde strávila dlouhé hodiny, než ji našli zachránci. Se zlomeninou kyčle a poraněnou pánví se následně léčila v Česku, mimo jiné v Lázních Darkov. Musela se znovu učit chodit.

V roce 2005 založila nadaci Happy Hearts (Šťastná srdce), která pro oblasti zničené živelními pohromami vybrala již desítky milionů dolarů. Letos v létě se Petra Němcová vdala za podnikatele Benjamina Larretcheho. V listopadu se jim narodil syn Bodhi.

V době úderu tsunami pobýval v jednom z hotelů ve srílanské vesničce Kuggala. Když vlna dorazila k pobřeží, právě si v pokoji četl. Voda ho vynesla z objektu ven.

Ocitl se ve změti věcí – ostré předměty ho pořezaly, jiné potloukly. Vážně zraněný ale nebyl. Poté, co vlna opadla, pomáhal s tehdejší přítelkyní, lékařkou, zraněným. Do ČR se dostali speciálním letadlem.