Hlavní obsah

Jiřina Bohdalová: Člověk musí být pokorný a zodpovědný nejen sám k sobě, ale i k druhým

Právo, Barbora Cihelková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Brzy oslaví devadesáté narozeniny, přesto se do hereckého důchodu nechystá. Na divadelních prknech tančí rokenrol, v televizi moderuje, doma vaří a mezi tím vším sepsala knihu vzpomínek. Klobouk dolů!

Foto: Lenka Hatašová

Jiřina Bohdalová

Článek

Rozhovor, který měl původně probíhat tváří v tvář, překazila pandemie. Povídaly jsme si tedy po telefonu. Otázky ale musely být předem zaslané mailem, přičemž jindy živelná herečka odpovídala poněkud svérázně pouze na ty, které sama uznala za vhodné. Odpovědi si pečlivě připravila.

Navzdory těmto svazujícím podmínkám prosákla do hovoru tu a tam spontánnost okořeněná nějakým tím jadrnějším výrazem, když hledala správná slova. „Tahle věta je na hovno, to tam prosím vás nedávejte,“ třeba i takhle rušila jednu ze svých původních formulací.

Nemyslete si, že se mi pokaždé chce, ale překonám se, zkrátka musím

Nedávno jsem vás viděla v Divadle Na Jezerce. Bylo fascinující cítit, kolik energie v sobě máte. Když jste v inscenaci Gin Game tančila rokenrol, sál tleskal. Kde se ve vás ta síla bere?

Děkuji za kompliment. Ano, i já cítím z hlediště, že se mnou obecenstvo jde, že mi fandí, že jsme na jedné vlně. To je jeden z důvodů, proč mě divadlo pořád tak baví, a cítím velký smysl divadlo hrát. Víte, člověk musí sám sebe přemáhat. Nemyslete si, že se mi pokaždé chce, ale překonám se, zkrátka musím.

Foto: Jindřich Buxbaum

V inscenaci Gin Game to s Milanem Kňažkem pořádně roztočí, dojde i na rokenrol.

To je velký rozdíl od filmu, kde si můžete odpočinout, a když se něco nepovede, tak se to dělá znovu a znovu. Divadlo se v sedm hodin odstartuje a diváka nezajímají vaše bolesti a starosti. Přišel se bavit, zaplatil si a vy mu za to, že vám věnuje svůj čas a peníze, musíte dát protihodnotu, kterou očekává. A já, zaplať pánbůh, jsem zatím zdravá a dobrou náladu a energii chci a můžu předávat.

Teď jsou divadla zavřená. Dokážete si i v těchto dnech najít něco, co vás těší?

Podívejte se, beru to tak, jak to je. Vím už, co je covid za nemoc, díky dceři, která ji prodělala. Přestože měla, jak se říká, lehký průběh, vím, jak to s ní zamávalo, jak dlouho se z té zákeřné nemoci dostávala, jak dlouho nebyla schopná nic dělat. Už je jí taky šedesát pět let, takže ten lehčí průběh znamenal, že nemusela do nemocnice. Zvládla to doma v izolaci.

Takové štěstí neměl můj kolega Milan Kňažko, který strávil drahný čas v nemocnici a dodnes není úplně v pořádku. A to není kluk, který by si kdy na něco stěžoval. Mluvila jsem s ním a pochopila jsem, že člověk musí být pokorný a zodpovědný nejen sám k sobě, ale především k těm druhým.

Pokud se k tomu budeme stavět politicky, půlka národa bude brát porušování protiepidemických opatření jako protest proti vládě, se kterou nesouhlasí. A doplatíme na to všichni.

Máte kvůli tomu zlost?

Jsem z toho smutná.

Tak to raději pryč od covidu. V nadcházejícím roce oslavíte devadesátku. Cítíte uspokojení, když se za svým dosavadním životem ohlédnete?

Jak v čem. O tom je autobiografická knížka Můj život mezi slzami a smíchem, která právě vyšla. Je to taková inventura mého života, v němž byly doby na výsluní, ale také období, kdy jsem se cítila být v nemilosti. Herecké úspěchy provázely soukromé prohry.

Foto: archiv Jiřiny Bohdalové

Focení s rodiči v ateliéru malá Jiřinka milovala.

Uspokojení mi teď určitě přináší moje rodina, dcera a vnuci, oni jsou základním zdrojem mé energie. Vnuci nechtějí, abych o nich mluvila, chtějí mít život bez publicity, tak to respektuji. Samozřejmě mě těší sledovat kariéru mé dcery Simony (herečky Simony Stašové).

Vaše dcera si vybrala profesi, v níž je úspěšná a zdá se být i šťastná. Dnes už o ni v tomto směru jistě nemáte obavy. Neměla jste je ale v době, kdy s herectvím začínala?

Že chce být herečkou, se rozhodla už v patnácti letech. Podala si přihlášku na dramatickou konzervatoř. Věděla jsem, co ji čeká, což ona v té době ještě netušila. Tak jsem jí vysvětlila, co je herectví za řeholi. Toto povolání je džungle, kde přežijí jen ti nejsilnější. Řekla jsem jí, že pokud nebude chtít být mezi prvními, ať si vybere radši něco jiného, méně náročného na psychiku, na emoce.

Netušila jsem, jestli má talent. Sama bych se bála připravovat ji na talentové zkoušky. A tak jsem požádala kolegyni Vlastu Chramostovou, která v té době už byla v nemilosti a nesměla hrát a která i mě před lety připravovala na zkoušku na DAMU. Simona k ní docházela, Vlasta s ní nastudovala monology a básničky, které byly ke zkouškám podmínkou. Jinak jsem tomu nechala volný průběh a udělala jsem dobře.

Nesmrtelná teta i Rákosníček. Od první role Jiřiny Bohdalové uplynulo už více než 80 let

Film

Chodíte na ni do divadla pravidelně?

No jistěže! Nevynechám žádnou její generální zkoušku, i kdybych se kvůli tomu měla vracet třeba z chalupy. Nedávno jsem se byla podívat na novou komedii Na Zlatém jezeře, a ta se jim opravdu povedla. Je v ní pláč i smích, je to chytrá a dojemná hra.

Nejdůležitější byli moji rodiče, ti mi dali základ postoje k životu a ke světu

Láďa Frej, s nímž Simona hraje manželský pár, je výborný herec, ti dva na sebe vzájemně dobře slyší. Simona stejně jako já dobře ví, že jedině výborní partneři ji potáhnou výš. Když ji dnes vidím hrát na jevišti Divadla ABC, kde jsem díky Janu Werichovi strávila svá učednická léta, tak mě to těší i dojímá.

Foto: Profimedia.cz

Na dceru neměla tolik času, kolik by si přála.

Jana Wericha jste zmiňovala v mnoha rozhovorech. Kdo další váš život, viděno dnes s odstupem času, výrazně ovlivnil?

I tomu věnuji v nové knížce hodně místa. Protože vysoký věk a tím pádem i velký odstup mi pomáhají rozlišovat a uvědomovat si, co mělo jaký význam. Nejdůležitější byli moji rodiče, ti mi dali základ postoje k životu a ke světu.

Menšík byl génius, hrát s ním bylo napínavý, neudělal nic dvakrát stejně

Profesně bylo těch lidí víc. Na prvním místě musím jmenovat svého celoživotního partnera Vladimíra Dvořáka, který si mě jako mladičkou vybral a učil mě improvizaci i disciplínu. Jemu vděčím za počáteční herecký růst. Měli jsme stejný smysl pro humor. Pak bych jmenovala Stellu Zázvorkovou, která byla mým vzorem v prvním angažmá v Divadle ABC. Až takovým vzorem, že mi v divadle říkali „malá Zázvorková“.

Co Vladimír Menšík?

Na toho nemůžu nevzpomenout! Seznámili jsme se na letní scéně Valdštejnské zahrady v roce 1957 a od té doby jsme spolu sehráli nespočitatelně televizních filmů, her a seriálů, zábavných i hudebních pořadů, minikomedií a scének, řadu filmů pro děti i dospělé. Dělali jsme spolu silvestry i zájezdové estrády.

Vladimír Menšík byl génius, hrát s ním bylo napínavý, protože jako partner neudělal nic dvakrát stejně. Jakmile se rozjela kamera, otevřela se v něm tajná západka a vytryskl gejzír, který bořil nazkoušený text a nově ho formuloval. Měl fenomenální paměť, cit pro smysl každé scény a obrovskou slovní zásobu. Hrát s ním bylo jako plavat za povodně. Dalo práci se neutopit, ale když jsem si zvykla a pochopila, čeho se držet, byla to velká jízda! Menšík byl víc než přesvědčivý, on byl nakažlivý.

Ale mohla bych jmenovat i další herce a hlavně režiséry, kteří mě vedli v divadle i před filmovou nebo televizní kamerou.

Představte si, že by filmy, které jste za svůj život natočila, zmizely ze světa. Zůstat by měl jen jeden jediný a vy byste musela rozhodnout, který to bude. Dokázala byste jeden vybrat?

Víte co, lidově se říká – kdyby někde nebyly ryby, nemusely by bejt rybníky. (směje se) Vybrat si z těch filmů, který mám ráda, jen jeden, to bych nedokázala. On se navíc můj vztah k nim v průběhu života mění. To máte od Ucha přes Světáky k Fany… Je jich víc. Já jsem měla hrozný štěstí.

Foto: Jaroslav Trousil

V trezorovém filmu Karla Kachyni Ucho (1970) si zahrála s manželem Radoslavem Brzobohatým.

Možná jste měla trochu štěstí i ve chvíli, kdy vás StB vyhodnotila jako nespolehlivou, a tudíž pro spolupráci nepoužitelnou. Jak jste toho docílila?

Na to nechci odpovídat. Je to napsané v té knížce, která teď vyšla.

Tak já k tomu našemu rozhovoru připojím z knížky ukázku.

No nevím… Aby to nebyla moc velká reklama, to je pak jak cihlou mezi voči. Kdo chce, ať si tu knížku přečte. Kdo nechce, ať se na to vyprdne. Já v tomhle nejsem hysterik. Až zatřepu bačkorama, tak se to stejně všechno prodá.

Ale to neříkejte. Vždyť máte pořád spoustu energie.

No to mám. Ale může přijít tenhleten covid…

Mladým děvčatům bych jenom připomněla, že děti brzy vyrostou, tak by si ten čas s nimi, který rychle běží, neměly nechat vzít. Od nikoho, od ničeho, ani od kariéry.

Přejdeme k něčemu veselejšímu. Na které své životní období nejraději vzpomínáte?

Dnes už vzpomínám na všechny radosti a smutky s úsměvem. S jedinou výjimkou, a tou je tátovo odsouzení, uvěznění a kus života, který ztratil. Když někdo žije tak dlouho jako já, získá nadhled i odstup a připomíná si hlavně to, co bylo krásné. Mládí, samozřejmě. Ale střední věk má taky své, především sílu prožitku. A věřte, pokud je člověk zdravý, tak i stáří má své výhody a může být příjemné. Už se za ničím nepachtíte, nepotřebujete nikomu ani sobě nic dokazovat, chcete mít dobré vztahy a těšíte se z maličkostí. Víte, co je důležité. Snad to takhle ještě nějaký čas vydrží.

Foto: Lenka Hatašová

„Cítím z hlediště, že se mnou obecenstvo jde, že mi fandí, že jsme na jedné vlně. To je jeden z důvodů, proč mě divadlo pořád tak baví, a cítím velký smysl divadlo hrát.“

Poradila byste svému dvacetiletému já něco dalšího?

Dvacetileté Jiřince bych řekla, že kariéra je krásná věc, ale rodinný život je rodinný život. Jenomže to už bychom šli hluboko do minulosti. Mně se ve třiadvaceti letech zhroutila jak rodina, tak začátek kariéry. Musela jsem jít dělat šatnářku a různé pomocné práce, abych zajistila rodinu, která přišla o svého živitele. To byl ten čas, kdy jsem měla tátu v kriminále, doma malé dítě, dospívající sestru, prakticky nezaměstnatelnou matku a rozpadávající se manželství.

Mladým děvčatům bych jenom připomněla, že děti brzy vyrostou, tak by si ten čas s nimi, který rychle běží, neměly nechat vzít. Od nikoho, od ničeho, ani od kariéry.

RECENZE: Karetní gin jako duel hereckých mistrů

Kultura

Jaký je váš názor na mladou hereckou generaci?

Mám je čím dál radši, stýkám se s nimi, čerpám z nich energii a učím se od nich. Ano, učím. Už jen tím, že o nich přemýšlím. Jsou jiní, než jsme byli my v jejich věku. Mají víc možností, mají svobodu, mohou mít sny, které se dají realizovat, mohou mít velké plány, které nejsou iluzorní.

Jen by neměli pominout, že taky zestárnou, že je začne trápit zdraví a přepadat strach – ze samoty, z nicnedělání, z pocitu neužitečnosti. Tomu se dá čelit a předcházet, ale ne v poslední chvíli.

Našlo by se ještě něco, po čem toužíte ať už jako herečka, nebo v osobním životě?

Toužím se té devadesátky dožít ve zdraví! Chci, aby moje rodina byla zdravá. Chci mít dobré vztahy. Po ničem jiném už netoužím.

Foto: Jindřich Panáček

Jan Werich udílel Jiřině Bohdalové profesní i životní rady. Fotka je z natáčení seriálu Pan Tau.

Přesvědčila StB, že pije víc, než je zdrávo
(ukázka z knihy Můj život mezi slzami a smíchem, autor Jiří Janoušek, Práh, 2020)A pak tu byl Jan Werich. Připletla jsem se do jeho blízkosti v době, kdy se nad ním začaly stahovat mraky. Jednak ty politické – nad vyzněním her, ve kterých se z jeviště sdělovalo mezi řádky to, co si lidé mysleli a báli říct nahlas. A také mraky nad jeho zdravím, kterému záliba v dobrém jídle, pití a kouření nepřidávaly.Do konce života na něj budu vzpomínat s vděčností za vše, v čem mi pomohl a před čím mě ochránil. Byla jsem nedůležitá herečka v jeho souboru, přesto registroval nástrahy v mém životě. Pár měsíců po mém nástupu si mě zavolal do kanceláře a šel rovnou k věci. „Uvědomuješ si, že tou situací s otcem máš nekrytá záda?“ zeptal se. Nerozuměla jsem, co tím myslí. „Tak poslouchej,“ pravil klidně, jako by mi vysvětloval recept na jídlo, které jsem nikdy nevařila. „Kdyby se o tebe začala zajímat StB a něco po tobě chtěli, což se klidně může stát, řekneš jim, že nejsi ta pravá osoba, protože se občas ráda napiješ a v opilosti všechno vykecáš. Stydíš se za to, ale v takovém stavu řekneš i to, co říct nemáš... Na to jsou oni hákliví. Toho se bojí.“... Začali řečnickou otázkou, jestli chci pomoct tatínkovi. To jistě chci, ale jak? Odpovědí byla otázka, pak další a další. Co je nového v divadle? Jak spolu Werich a Horníček vycházejí? O čem se nejčastěji baví? Co kolegové a kolegyně v souboru? Co ty nejvíc zajímá?Ani mě nenapadlo říct, že do toho jim nic není. Na to jsem neměla odvahu. Ale pekelně jsem se soustředila a trochu zajíkavě líčila, jaké je to štěstí, když se mohu učit a sbírat zkušenosti v kolektivu tak vynikajících herců a uvědomělých lidí, kteří si váží vymožeností našeho... a tak dále.Zkusili to z jiného konce. Všichni přece máme nějaké starosti a řešíme nějaké problémy. Co nejvíc trápí lidi v divadle? „Ale uvědomte si, že já jsem tam nová,“ namítla jsem, „se mnou si moc nepovídají. Já nejsem tak blízko trůnu. Jo, když zvorám nějakou repliku nebo nástup na jeviště, tak o tom mluvíme, pomáhají mi...“Ještě chvíli to pokračovalo, já snaživě odpovídala, ale vedlo to odnikud nikam. Pak vytáhli list bílého papíru, podali mi pero a začali diktovat. Po jakési úvodní frázi zaznělo, že budu nápomocná při odhalování nepřátel lidově demokratického zřízení.Přestala jsem psát. „Tohle po mně nechtějte!“ řekla jsem vážně. Udělala jsem napínavou pauzu a pak přerývaně vyklopila, že bojuji s náklonností k alkoholu a vím, co to se mnou vždycky udělá. „Vykecám i to, co nevím.“Byla jsem přesvědčivě nešťastná, protože jsem se jich bála. Zaraženě mě poslouchali, pak tajný Vorel vzal papír, škrtl zapalovačem a spálil ho. Neodpustil si poznámku, že takhle tatínkovi nepomůžu, a přiměl mě podepsat jiné lejstro, že vše, o čem jsme mluvili, je tajné.Stejné lejstro, jaké mi dali podepsat před pár lety po výslechu v Litoměřicích. Porušila jsem to už druhý den, když jsem se šla svěřit Janu Werichovi. „Řeklas to?“ zeptal se. – „Řekla.“ – „Zafungovalo to?“ – „Zdá se, že jo.“Opravdu mi pak dali pokoj, ale klid jsem neměla. O rok později vyhlásili amnestii a ta věta „takhle tatínkovi nepomůžete!“ mi zněla v uších. Když zavolal, že je venku, cítila jsem obrovskou radost a taky úlevu, jako by mi spadl těžký kámen ze srdce.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám