Článek
Jste Maďarka. Přesto když jsme si domlouvaly rozhovor, odpověděla jste mi krásnou češtinou. Česky taky hrajete. Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučila náš jazyk?
Já se ho vlastně učím stále. Vždycky, když přijedu do Prahy, mi trvá několik dní, než se jazykově aklimatizuju. Doma totiž češtinu vůbec nepoužívám, ani jsem se ji nikdy oficiálně neučila. Nasávám ji zkrátka za pochodu, odposlouchávám ji od ostatních lidí.
Pokud vím, tak už vás v českých filmech ani moc nedabují…
To je pravda. Když jsem točila svůj první český film Fair play (premiéru měl před šesti lety), tak mě ještě předabovali. Bylo to poprvé, navíc jsem ještě nevěděla, že existuje něco jako „dialog coach“, tedy trenér, který člověka na natáčení připraví.
Režisérka Andrea Sedláčková proto rozhodla, že bude rychlejší a jednodušší, když to za mě nakonec namluví někdo jiný. Na ostatní projekty už jsem se ale připravila s jazykovou koučkou, takže už mě předabovávat nemuseli.
Jaké to vůbec je, hrát v cizím jazyce? Dokážete podat stoprocentní herecký výkon i v okamžiku, kdy se musíte kromě své role soustředit i na perfektní výslovnost?
Je to těžké, ale současně je to i výzva. Na roli v českém filmu se samozřejmě musím připravovat daleko víc než někdo, kdo jde hrát ve svém rodném jazyce. Můj výkon by přece jen měl být zbavený zaváhání.
V Maďarkách je asi trochu jiný temperament. Českým režisérům zřejmě připadáme citlivější.
Když ale dostanu text dostatečně dopředu a nemusím pak na place improvizovat, tak to většinou zvládnu. Problém nastává tehdy, když se na place něco náhle změní, a já se tomu musím rychle přizpůsobit. Pak to nemusí vyznít moc dobře a zvuk se musí po dokončení filmu ještě doladit.
Čím si vůbec vysvětlujete, že mají maďarské herečky ze Slovenska čeští režiséři tolik v oblibě?
To nevím. Většinou jsme jen obyčejné studentky Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, co právě přišly na casting. Nic zvláštního nás nepředchází. Možná je v nás ale trochu jiný temperament. Nebo českým režisérům připadáme citlivější a vášnivější.
Judit Bárdos v hlavní roli talentované sprinterky Anny, která je v Československu 80. let zařazena do programu státem řízeného dopingu.
Maďarky často hrají v českých filmech role femme fatale a sexy žen, typicky Vica Kerekes. Přitom všechny o sobě shodně říkají, že takové v civilu vůbec nejsou. Třeba vy jste v několika rozhovorech mluvila o tom, že ani nenosíte sukně. Pročpak?
Ani nevím. Vždycky mě víc bavily hippiesácké věci, dlouhé šaty a kalhoty. Sukně ne. V civilním životě se ani nelíčím, mám ráda přirozenost. Jsem spíš takový lesní typ. Je pravda, že se rozhodně necítím jako femme fatale.
Ve filmu si ale osudovou ženu zahrajete ráda. Nebo ne?
Ale ano. Už na škole nám říkali, že to v sobě musí najít každá herečka. Musíme se naučit pracovat s ženskostí, protože hrajeme lásku, svádění a vztahy. Pomohou nám k tomu i maskéři, kteří někdy dokážou zázraky. Nalíčí nás tak, že působíme krásně a věrohodně.
V Česku většinou hrajete v historických filmech a seriálech. Hned váš první film – Fair play – se odehrával v osmdesátých letech. Následovala Bohéma z období protektorátu, socialistický Svět pod hlavou a Herec s příběhem z padesátých let. Jak se vám tyto dobové postavy ztvárňují?
Mám to velmi ráda. Líbí se mi cestovat v čase. Okolnosti jsou najednou úplně jiné. O době, o které točím, se toho hodně dozvím. Stejně jako o problémech, které tehdy lidé měli. A většinou zjistím, že to měli těžké.
Dobré je to hlavně v tom, že si člověk najednou uvědomí, jak malé a bezvýznamné jsou jeho dnešní soukromé problémy.
Která doba vás zasáhla nejvíc?
Musím říct, že padesátá léta. Do této doby jsem nahlédla při natáčení minisérie Herec. Byla to opravdu těžká a temná doba. Složitá. Jako velmi smutná mi ale připadala osmdesátá léta.
Přijde mi navíc opravdu šílené, že je to všechno vlastně celkem nedávno, jen pár generací nazpět. Někteří lidé si to ještě pamatují. Pokaždé, když nějaký takový film natáčím, jsem strašně ráda, že už jsem vyrůstala ve svobodě.
Svoboda ale není samozřejmá. Naopak, je velmi křehká. Nemáte někdy strach, že se může totalita vrátit?
Strach mám. Ale doufám, že už se lidi poučili a tohle už se nikdy nevrátí.
S kolegou Janem Cinou v minisérii Herec. Ta byla nominována na „evropského televizního Oscara“, tedy na ocenění Prix Europa.
Ke které ze svých filmových postav jste si vytvořila nejbližší vztah?
To je těžké. Ale asi k Anně z filmu Fair play (snímek je o dopingu v československé vrcholové atletice). Ta postava mi byla blízká svým naturelem a současně mě zaujala otázka, kterou řešila – tedy jestli přistoupit na podvod a lež, které ji mohou dostat pryč z nesvobodné země, nebo se zachovat čestně. Nad principem lži jsem musela opravdu hodně přemýšlet, ta role mi hodně dala.
Vy sama jste se někdy dostala do situace, kdy vám nějaká lež pomohla k něčemu, po čem jste toužila?
Asi ne. Já už jsem se naštěstí narodila do svobody, takže můj osobní i profesní život už se odehrává v jiných podmínkách. Nemusím lhát ani nic předstírat.
V těch historických filmech se řeší ještě jedna zajímavá věc – jak různé totalitní režimy zneužívaly umění nebo konkrétní umělce pro svou ideologickou propagandu. To je případ nejenom Bohémy, která líčí dobu protektorátu a padesátých let, ale částečně i minisérie Herec. Dokážete si představit, že by se něco podobného stalo vám?
Popravdě nedokážu. A pokud by se něco takového stalo, tak doufám, že budu vždy rovný člověk a že budu umět vždy věci dopředu odhadnout. Že mě nikdo neoklame.
Ono se totiž může stát, že nějakého herce druzí lidé oklamou. Zavážou si ho například smlouvou, podle které se pak ten herec musí chovat. Já ale doufám, že já se takovým věcem vždycky vyhnu. Proto mám okolo sebe lidi a agenty, kteří všechny moje smlouvy velmi důkladně prověřují a zjišťují, jestli tam náhodou není nějaký háček. Něco, co bych nechtěla. Například jestli se nezavazuju právě k nějaké reklamě nebo propagandě.
Já se ptám i z toho důvodu, že váš otec Gyula Bárdos je aktivním politikem. Na Slovensku dokonce kandidoval na prezidenta. (Za stranu maďarské menšiny SMK) Jasně, nechtěl nastolit totalitní režim, přesto po vás nějakou podporu žádat mohl.
Ne, v tomhle my máme jasno. Já jsem nikdy nic takového dělat nechtěla a on mě o to ani nikdy nežádal. Navíc si myslím, že tím, že jsem herečka, která ztvárňuje různé polohy, by mi to stejně nikdo nevěřil. Nebyla by to správná cesta.
Zajímáte se vy sama o politiku?
Ne příliš.
Spolu s hereckým kolegou Michalem Dlouhým v seriálu Bohéma. Postava, kterou ztvárnila, byla částečně smyšlená. Předlohou jí ale byla prvorepubliková hvězda Nataša Gollová.
Zpět k filmu. Jaký je rozdíl mezi natáčením v Česku, Maďarsku a na Slovensku?
Já jsem v Maďarsku prozatím točila velmi málo, dosud jsem tam ztvárnila jenom několik menších rolí. A větší projekt točím teprve teď. Nejsem si proto jistá, jestli to budu umět dostatečně dobře porovnat.
Češi si umějí udržet větší odstup a nadhled. Taky jsou občas docela cyničtí.
Ale obecně lze říct, že Češi mají mnohem chladnější hlavu a profesionálnější přístup. Necloumají s nimi tolik emoce. Všechno dokážou vyřešit bez větších dramat a hroucení. Když se ve štábu řeší nějaká krize a něco se nedaří, já jako herečka to často vůbec nepostřehnu.
Naopak v Maďarsku nebo na Slovensku to cítím. Všechno se okamžitě přenese i na herce a všichni se začnou hroutit společně. Vy Češi si umíte udržet větší odstup a nadhled. Taky jste občas docela cyničtí.
Takže co je vám bližší? Natáčíte radši v Maďarsku, nebo u nás?
Já jsem ráda, že můžu pracovat ve všech třech zemích – tedy v Maďarsku, na Slovensku i v Česku. Líbí se mi to cestování mezi jednotlivými státy i dobami. Všude zažívám jiné situace, vůně, barvy, nálady. To mě baví.
Je ale pravda, že v Česku je všechno jednodušší. Zavolají mě jednou nebo dvakrát na casting, podívají se na mě a rozhodnou. Řeknou: Ano, bereme vás, nebo ne.
Zatímco v Maďarsku se mi nesčetněkrát stalo, že si mě zavolali šestkrát nebo sedmkrát a stále nevěděli. Nevím, jestli je to pečlivostí, nebo nerozhodností, ale je to tak. Člověk do toho vloží obrovské množství energie a ono to pak třeba nevyjde.
Dokážete si představit, že byste se přestěhovala na stálo do Prahy?
Ano. Praha je nádherná a není to zas taková dálka. I když poslední dobou jsem si všimla, že mi moc nevyhovují hlavní města. Takže pokud bych si mohla vybrat, tak bych se odstěhovala například do Jevan, kde bych žila, a do Prahy bych jezdila jenom pracovat.
Proč právě do Jevan?
Tam jsme točili pár dní Bohému a bylo to tam nádherné.
Jako Markétka v pohádce Čertí brko učila čerta, jak to chodí ve světě lidí. Na snímku s Janem Budařem (vlevo) a Tomášem Jeřábkem (vpravo).
Jak ovlivnil váš život koronavirus a současná pandemie?
Tak jako každého herce. Tím, že nemám žádné stálé angažmá v divadle a jsem na volné noze, jsem se ocitla naprosto bez příjmů. Takže od začátku dubna do konce května jsem šla pracovat do jedné cukrárny, ve které jsem pekla a rozvážela zákusky. Nebylo to tak špatné, hodně věcí jsem se tam naučila.
Tak to jste jim asi docela zvedla prodej, ne? Dovedu si představit, že jakmile se lidé dozvěděli, že jim dort přiveze domů herečka Judit Bárdos, začali si sladkosti objednávat ve velkém…
(Směje se) Prodej se jim opravdu zvedl, to jo, ale nebylo to mnou. Já jsem opravdu jenom seděla za volantem nebo pekla. Lidi si ale zákusků objednávali hodně, protože seděli zavření doma a měli deprese.
A tak to řešili tím, že si objednávali koláče. Té cukrárně se proto během pandemie paradoxně velmi dařilo. Pro mě to byla navíc krásná práce s moc fajn lidmi. Bavilo mě vidět hned výsledek, který vypadal a taky chutnal moc dobře.
Co vy sama a sladkosti? Pečete ráda?
Velmi ráda. Dělám buď takové ty dorty, co se dávají odležet do chladničky, nebo umím výborný Sacherův dort. Peču ho buď klasicky kulatý, nebo jako řezy na plechu.
A vaříte?
Taky. Mám ráda kombinace s masem. Taky vařím klasické maďarské recepty, které jsem se naučila od mámy. A poslední dobou jsem svůj repertoár rozšířila i o brynzové halušky. Ty mi jdou moc dobře. (směje se)
Předpokládám, že při takovém apetytu musí následovat pořádná dávka cvičení. Nebo jak si udržujete postavu?
Víte co, já sice hodně ráda peču, ale moc to pak nejím. Hlavně u cukru si musím dávat pozor. Samozřejmě sem tam ochutnám, ale nikdy žádné dorty nedělám jenom pro sebe. Vždycky je někomu dám.
Co ještě děláte, když nevystupujete v divadle a nenatáčíte film?
Samozřejmě ráda chodím do kina. Musím říct, že kina a divadla mi v tento čas velmi chybí. Na Slovensku je teď všechno zavřené, což je smutné. Sleduju proto alespoň filmy doma. Taky si ráda zdobím byt.
V poslední době se stalo mým novým „koníčkem“ i chození na koronatesty. (směje se) Na ty chodím opravdu v jednom kuse, protože natáčím v Maďarsku i na Slovensku a pořád přejíždím přes hranice. Takže pokaždé, když se vrátím, musím mít nový negativní test. Před natáčením mě pokaždé ještě pro jistotu přetestují na místě.
