Eliška Křenková: Nejsem idolový typ

„S institucemi se trochu míjím,“ přiznává mladá herečka a dodává, že herecké praxi se teprve učí. „Skvělou zkušeností je jak škola, tak natáčení, jen se to někdy dá těžko skloubit.“

Když měla jít na prvním castingu do plavek, moc se jí nechtělo. Bylo jí patnáct, styděla se a vůbec si nebyla jistá, že chce být herečkou. „Asi i díky tomu jsem konkurz na Rafťáky nebrala moc vážně,“ popisuje dlouhovlasá Eliška, jak se dostala před kameru. V té době před sebou měla dráhu tanečnice, a že by si měla zahrát ve filmu s Mádlem a Kotkem, v té době idoly dívek díky Snowboarďákům, ji nijak zvlášť nebralo. „Tedy nepadala jsem z toho do mdlob, ale ne že by mě to nelákalo,“ upřesňuje.

Spolu s kamarádkami z tanečního studia, kam chodila od šesti let, si šla na doporučení své učitelky tance vyzkoušet filmový casting. Kamarádky postupně odpadávaly, ona postupovala do dalších kol. „Až z toho byla role Venduly, kterou balí Vojta Kotek, a báječné léto u vody,“ vzpomíná na své první natáčení. I na to, jak překonávala trému, protože v patnácti se jí nekomunikovalo s kluky zrovna nejlépe, a nejen před kamerou.

Po Rafťácích se nějakou dobu před kamerou neukázala. „Na konzervatoři, kde jsem studovala tanec a choreografii, jsme měli natáčení přísně zakázané. Hrozilo za něj vyloučení. Chápu to, měli jsme se plně soustředit na školu.

Mě tanec i škola bavily, ale začala jsem pošilhávat i po herectví. Takže jsem tajně natočila film Škola ve mlejně a pár dílů Ulice. Jenže to samozřejmě prasklo a mně týden před svaťákem hrozil vyhazov.“ V té době už byla přijatá na DAMU a věděla, že odmaturovat prostě musí. „Doslova jsem uprosila paní ředitelku. A za to natáčení jsem dostala trojku z mravů,“ přiznává Eliška.

Jenže kamera ji lákala čím dál víc. Na katedře alternativního herectví, kam se nakonec dostala místo vytoužené činohry, byla velmi spokojená. „Učili nás tam autorskému přístupu k divadlu a propojovat herectví s pohybovými a výrazovými prostředky. Myslím, že i díky tomu dnes umím vytvořit postavu, nejen ji interpretovat podle přání režiséra,“ pochvaluje si.

V prvních ročnících sekala latinu a věnovala se jen škole, která ji opravdu bavila. Jenže pak přišla nabídka do apokalyptického sci-fi filmu Běžci, na kterou kývla. A na světě byl další malér.

„Jako bych byla nepoučitelná, situace se opakovala. Ve třeťáku jsem byla opět kvůli natáčení podmínečně vyloučena a učitelé se na mě dívali přísněji. Věděla jsem, že už mi nic neprojde, že škola musí být na prvním místě. Dodržovala jsem to, cítila jsem, že je to tak správně.“

Díky tomu jí vedení katedry později povolilo více než půlroční natáčení seriálu Vyprávěj, stejně tak jako roli ve velkém koprodukčním seriálu Borgiové či ve filmu Jiřího Vejdělka Muži v naději. „Seriál Vyprávěj jsem měla opravdu ráda,“ vzpomíná herečka na svou přeobsazovací roli mladinké Lucky Francové, kterou po nějaké době předala starší kolegyni Lucii Štěpánkové.

„Já sama jsem tuhle dobu nezažila. Maminka nebyla zvonit klíči, protože v té době byla v posledním měsíci se mnou, a ve škole jsme se toho zase tolik nedozvěděli. Kdo z mladých se o to období vyloženě nezajímá, nic moc neví. Jako já,“ připouští.

Ale díky roli ve Vyprávěj jsem se začala zajímat, jak to vlastně bylo se sametovou revolucí a v době, která jí předcházela. Přečetla jsem si spoustu článků, hovořila o tom s lidmi, a myslím, že jsem se mnoho dozvěděla. Jasně že tu panovala nesvoboda, ale je fakt, že lidé díky tomu drželi víc při sobě a častěji se navštěvovali. Na druhou stranu třeba retro mě zas tak nebere. Kostýmy a design té doby se mi moc nelíbí, tahle móda mě neoslovila. Ale historické kostýmy mám ráda, zlatá První republika, tam jsou pěkné šatičky,“ žertuje.

Historických oděvů z Itálie přelomu 15. a 16. století si užila při natáčení výpravné kanadskoirsko-maďarské ságy Borgiové. I když tam byly scény, při kterých musely šaty dolů, natáčení nelituje. „Studu jsem se nezbavila,“ vrtí hlavou, „nicméně v této roli měla nahota své opodstatnění. Když jsem si pročítala scénář Borgiů, pochopila jsem, že tam podobné nahé scény prostě patří. Vždyť je to vyprávění o rodu, kde vášeň, vztahy a sex hrály důležitou úlohu.“

Ovšem to, že intimním scénám přihlíželo, jak to tak bývá, hodně lidí, pro ni nebylo jednoduché. „Byli to jen ti, co tam patřili, ale při tak výpravném seriálu jich bylo víc než dost. A zbytek to sledoval u odkukového monitoru,“ směje se.

Skloubit pohybové divadlo a herectví, jak ji k tomu vedli ve škole, ji láká pořád. „Vím, že baletka ze mě nebude, protože nemám dost vytočené kyčle a vysoké nárty. Kdo umí vytočit kyčle jako Chaplin, má v baletu výhodu. Tanec a pohyb bych ale ráda v herectví využívala.“

Ladnost pohybů si mohla vyzkoušet v novém filmu Andělé Alice Nellis, který režisérka natočila podle předlohy Michala Viewegha. Čtveřici zkušených andělů v podání Mariana Labudy, Vladimíra Javorského a Vojtěcha Dyka doplňuje ona coby andělská elévka.

„Je na misi na zemi poprvé, spoustu věcí netuší a neví, jak to tady chodí. Ukáže se ale, že má pod čepicí,“ říká o své roli a dodává, že být při práci zkušenějších kolegů je opravdu skvělé.

„Třeba scénu Bolka Polívky a Zuzany Bydžovské bylo nejen zajímavé sledovat, ale taky to byla ohromná legrace. A když mě někdy popadnou pochybnosti a ostych před zkušenějšími herci, říkám si, že každý přece nějak začínal. Někdy to ale trvá tři dny, než se osmělím!“

Naopak ne příliš příjemnou vzpomínku má na natáčení televizní povídky z cyklu Škoda lásky, při kterém se sešla s Jiřím Langmajerem. „Bulvár z jedné naší pracovní schůzky udělal bůhví co,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle. „Byla jsem z toho opravdu hodně špatná. Myslím, že takové výmysly vadí každému. Pohybuju se sice v umělecké branži, takže lidi kolem mě vědí, jak to chodí. Ale ti, co nejsou z branže, to nevědí, a to je horší.“

Dnes svoje soukromí raději odbude slovy: „Ano, mám přítele. A to je všechno.“

Teď v létě Eliška dokončuje svou závěrečnou práci na katedře alternativního herectví na DAMU. Škole ale ještě úplně vale nedává. Má za sebou dva měsíce studia angličtiny v New Yorku, kam se chystá ještě vrátit.

„Angličtinu si chci zdokonalit a baví mě. Už Borgiovy jsem točila v angličtině. V takových mezinárodních produkcích bývají kouči, kteří pomáhají s výslovností. Ze zkušenosti vím, že když herec neumí dobře anglicky, při natáčení mu v hlavě jede, hlavně ať to správně vysloví, a nemá čas se soustředit na nic jiného. Je to svazující, proto chci mluvit líp. Mám jen trochu problém s institucemi, jako je škola. I když jsou v Americe učitelé přátelští a atmosféra vypadá uvolněně, necítím se tam úplně příjemně.”