Článek
Absolventka Ateliéru produktového designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, která nyní vystavuje šperky inspirované Kambodžou v pražské galerii Kvalitář, měla jasno v tom, že studium chce zakončit vytvořením koruny. Bylo jí přitom jedno, jestli půjde o předmět, kterým se bude pyšnit panovník, nebo třeba miss. Pak ale zaslechla od kamaráda Jiřího Přibyla zmínku o králi, jenž studoval v bývalém Československu a dodnes umí dobře česky.
„Tahle informace mě nastartovala,“ vzpomíná mladá žena.
Lotos bez kořenů
Třiašedesátiletý monarcha země v jihovýchodní Asii chodil v 60. a 70. letech minulého století v Praze na základní školu, konzervatoř i AMU, kde jako velký milovník baletu vystudoval tanec. Později, při své návštěvě v roce 2006, se stal čestným občanem našeho hlavního města a také získal čestný doktorát na své alma mater.
Pro vznik koruny však tato životopisná data Viktorii Beldové rozhodně nestačila. S kamarádkou se na vlastní pěst vypravila do Kambodže, kde strávila měsíc pozorováním přírody, kultury a mentality obyvatel.
„Potřebovala jsem si o této zemi udělat představu, vždyť spousta mých krajanů si myslí, že leží někde v Africe. Jedna z mála věcí, kterou někteří lidé znají, je chrámový komplex v džungli, zvaný Angkor, a právě jeho věž dala mojí koruně základní tvar,“ přibližuje, kde mimo jiné čerpala inspiraci.
Detaily pak ladila při své druhé návštěvě, která byla sice kratší, ale přinesla jí užitečné setkání s královým bratrancem, historikem, jež zprostředkovala česká konzulka.
Začátky v restituované turnovské dílně nebyly pro Viktoriina otce a dědečka jednoduché.
„Dorazila jsem už s návrhy, které jsem během týdenní intenzivní spolupráce měnila, protože jsem zjistila, že buddhismus má pravidla, jejichž porušením bych se mohla věřících dotknout. Původně jsem třeba nakreslila kořeny lotosu, které se ovšem kvůli čistotě nemají vůbec zobrazovat, má být vidět pouze květ,” vysvětluje Viktorie, na co také musela brát ohled. Listy na koruně ponechala hladké, ačkoli přiznává, že Kambodžané si potrpí na větší zdobnost, takže by na nich jistě udělali nějakou rytinu.
Učitelům se nezavděčila
Šperk ze zlata a stříbra navrhovala s takovými parametry, aby si ho dokázali sami vyrobit. Ke králi, který přišel o korunu během občanské války v 60. a 70. letech, se nicméně zatím nedostala.
„Zdálo se mi, že se posouvám jen po malých krůčcích, takže jsem zveřejněním své kolekce lehce hodila rukavici. Už se mi ozvali lidé, kteří by mi rádi pomohli, a článek o výstavě v galerii Kvalitář vyšel i v kambodžských novinách.”
Ve škole její dílo nehodnotili zrovna pozitivně, protože téma se pedagogům zdálo příliš vzdálené od oboru produktový design.
„Je to spíš šperkařský počin, který se moc nedá duplikovat a dělat v kolekcích. Místo uměleckého díla jsem správně měla vytvořit třeba židli, jenže mě baví navrhovat menší věci, a v oblasti nábytku nemám zvláštní ambice. Se spolužačkou Veronikou se ve společném studiu zaměřujeme na dózy, mísy, vázy, zrcátka.......”
Náhrdelník z dílny Belda Factory, v níž působí především jako designérka. „Ale také jako prodavačka, šperkařka nebo uklízečka,“ upřesňuje, jak to chodí v rodinné firmě.
Rodinná firma Belda Factory, která se může pyšnit řadou designérských cen a autorstvím například trofeje Fotbalista roku, byla obnovena po listopadu 1989, kdy Beldovi získali v restituci zpět svou dílnu v Turnově.
Se šperky začal pracovat už Viktoriin pradědeček Ladislav v roce 1915 po svém odchodu do Ameriky. Dařilo se mu především v oblasti mačkaných korálků. Sám byl ovšem spíš byznysmen než kumštýř.
Přijímačky na třetí pokus
Jeho syn, Jiří Belda starší, však šperkařské řemeslo už ovládal. Stejně tak otec Viktorie, také Jiří, který po studiu na UMPRUM zakotvil v Praze, kde se oženil s malířkou Alenou. Nové začátky v roce 1993 byly pro rodinu stresující.
„Klientela se budovala hodně pomalu, protože tenkrát chtěli lidé hlavně věci ze Západu, které do té doby neznali, a neprahli po něčem, co je české a originální. Posledních deset let se trend otáčí a firma si už na sebe dokáže vydělat,“ říká designérka.
Jiří Belda starší při údržbě Svatováclavské koruny. O české korunovační klenoty pečuje i jeho syn.
K typickému dlouholetému zákazníkovi řadí muže, který přijde ve dvaceti koupit své dívce levnější náušnice, po patnácti letech pořídí dražší a mezitím zásnubní a snubní prstýnky.
„Takových klientů máme většinu a vážíme si jich. Zpravidla je i osobně známe, protože se v obchodě všichni kromě sestry Terezy, která dělá v reklamní agentuře, střídáme. Já jsem taky nevěděla, čím se budu živit, ale na gymplu mi začalo být jasné, že nejsem zrovna studijní typ,“ vypráví Viktorie, která se na vysokou dostala až na třetí pokus.
„Tím, že jsem nesnášela čísla ani biflování, jsem se, bez ohledu na rodinnou tradici, rozhodla pro umění. K tomu totiž potřebuji hlavně fantazii a nápady. Přijímačky trvaly tři dny, kdy jsem měla možnost si školu takzvaně osahat, nasát atmosféru, která mi vyhovovala, protože působila dost svobodomyslně. Začala jsem se víc připravovat, chodit na konzultace, koukat kolem sebe a přemýšlet, abych při talentovkách předvedla nějakou inovaci a na školu se další rok dostala. Jenže to vyšlo až napotřetí. Mezitím jsem pracovala v rodinné firmě.“
Společně s rodiči převzala loni v březnu v rámci udělování výročních cen Czech Grand Design 2015 Cenu veřejnosti za kolekci Český ráj.
Do ciziny jen na dovolenou
Do Turnova, ke kterému ji poutají prarodiče a šperkařská dílna, jezdí ráda, ale na velkoměsto, v němž se narodila a žije, nedá dopustit. „V jedenáct večer není v Praze problém si koupit, co potřebujete, nebo jít do kina, kdy a na co vás zrovna napadne. Nepřestěhovala bych se ani na okraj velkoměsta. Mít baráček za Prahou mi přijde šílené, hlavně kvůli dojíždění. Pokud bych byla doma s malými dětmi, cítila bych se strašně izolovaně. Naopak, až budu mít děti, přestěhuju se ještě blíž centru, abych mohla chodit jenom pěšky,“ tvrdí obyvatelka čtvrti Spořilov.
Zatím si chce na mateřství ještě pár let počkat. S přítelem Davidem Kalistou, novinářem píšícím o designu, hodně cestují, teď se například chystají do Vietnamu. „Poznávání nových míst miluju, ale že bych se toužila někde v cizině usadit jako můj pradědeček, to ne. Mám chuť uspět v Česku, podílet se na tom, aby se nám to tady kultivovalo, a navíc jsem rodinnější typ, který kolem sebe potřebuje širší příbuzenstvo. Nechci se vykašlat na stárnoucí rodiče a prarodiče,“ má jasno Viktorie.
Delší pobyt v zahraničí si vyzkoušela při škole, když na půl roku odjela do Milána. Její internetové zápisky z té doby nepůsobí nijak nadšeně.
Při pobytu na Kubě ji přítel David Kalista k plávání přemlouvat nemusel.
„I když mám Itálii ráda, už kvůli památkám, moři a kuchyni, pobyt jsem si moc neužila. Byla jsem asi o pět let starší než ostatní studenti, což jsem vnímala jako velký rozdíl, a bylo to náročné i finančně, protože jsem si nemohla přivydělat jako doma.
Předtím, když jsem měla nouzi, šla jsem k tátovi do dílny, za bar nebo roznášet kávu, ale v Itálii to nešlo a to mě dost svazovalo. Milán je hodně drahé město, jenže já byla odkázána na příspěvek z programu Erasmus.“
Maso jednou měsíčně
Zatímco v zájmu o cestování si s přítelem notují, co se týká sportu, má Viktorie co dohánět.
„Nemám k němu vyloženě negativní vztah, chtěla bych třeba chodit běhat, jenže ráno se mi nechce, protože ráda spím, a potom už nenajdu čas. Občas zajdu na jógu, abych pro své tělo něco udělala, a ráda se procházím v přírodě. Nic z toho ale nedělám pravidelně. Přítel jezdí na hory lyžovat, jenže já v zimě trpím. Z ostatních sportů bych byla ochotna přistoupit možná tak na plavání v Karibiku.“ (smích)
O co aktivnější je v ježdění po světě, o to skromnější nároky má doma. Tvrdí, že jí například stačí oblečení z druhé ruky, a snaží se, aby kolem sebe nehromadila zbytečnosti. Pokud už si pořídí něco nového, tak raději od českého výrobce.
„I když v tom nejsem militantní, vadí mi konzumní styl života, takže věci recykluji. Děsí mě předvánoční obrázek davů, které hystericky běhají po obchodech s taškami narvanými nesmysly. Osobně za hodnotný dárek považuji knihu nebo třeba biokosmetiku.“
Ani drsnější zkušenost v rumunských horách Viktorii od dalšího cestování neodradila.
Stejně tak jí vadí, když se z hospodářského zvířete dělá produkt, který nemá žádné potřeby a nic ho nebolí. „Mně maso chutná, ale nemusím ho mít každý den. Třeba biokuře, které je dost drahé, si dopřávám tak jednou za měsíc, a to ještě kvůli příteli. Naše babičky taky měly maso jenom na neděli a díky tomu nebyla nadvýroba a šílené masokombinátní jevy, které vedly k tomu, že lidi podle mě přestali přemýšlet nad masem jako nad zvířetem,“ rozohní se designérka.
K extrémnímu postoji ve stravování má však, zdá se, daleko. „Ráda bych vynechala i mléko, jenže to už by mi nic nezbylo,“ usmívá se milovnice sýrů.
„Zkoušela jsem taky vitariánské a raw produkty (tepelně nezpracovaná strava - pozn. red.), ale to se nedá dlouhodobě jíst. Pokud by chtěl být člověk v těchto věcech důsledný, musel by mít buď podporu partnera, nebo být sám. Já radši budu jíst normálně, než abych byla sama. Těstoviny se sice dají skvěle nahradit cuketou, ale špagety s červenou omáčkou nebo mozzarellou nic nenahradí. A ať si každý myslí, co chce, květákový korpus prostě není pizza,“ dodává Viktorie Beldová.