Hlavní obsah

Daniel Bambas: Když se zamiluji, je to hodně intenzivní

26. 9. 2021, 7:02

Je považován za krasavce. Teď Daniel Bambas nastupuje do seriálu Ulice jako „princ na bílém koni“, který zkříží cestu jedné z hlavních hrdinek. V pohádce si prince ale nikdy nezahrál. A „princezny” ho vlastně ani nezajímají. „Věděl jsem, že nemusím mít strach z přijetí doma, až můj coming out přijde,” řekl jedenačtyřicetiletý herec exkluzivně Magazínu.

Foto: Petr Horník, Právo

Daniel Bambas

Článek

Prý se učíte dánsky. Proč?

Začal jsem s tím během lockdownu, protože jsem se před několika lety do Dánska při první návštěvě zamiloval. Od té doby se tam pravidelně vracím. I když řeč je nesmírně těžká a je trošku nesmyslné se ji učit - dánsky opravdu nemluví moc lidí -, já si říkal, že tak se mi tahle země dostane víc pod kůži.

Začít v mém věku s dalším jazykem beru zároveň jako trénink paměti. Baví mě to a zároveň se prohlubuje můj vztah k Dánsku a Skandinávii vůbec.

Nemá tento vikingský jazyk moc složitou výslovnost?

Má. Poměrně primitivní gramatiku, ale výslovnost je pro nás peklo, takže když už člověk získá pocit, že písemné formě celkem rozumí, pak uslyší autentický projev Dána a cítí se trošku zoufale. Správně vyslovovat je skutečně těžké.

Fascinuje mě, jak Skandinávci dokážou pečovat o veřejný prostor. Jak se o něj starají, jak venku žijou

Tíhnete ke Skandinávii, jak jste si ji objevil?

Vlastně náhodou. Po premiéře inscenace Krás(k)a na scéně jsem si potřeboval odpočinout a naskytl se mi týden volna. Já listoval letenkami a už jsem měl Skandinávii lehce v merku. Byl únor, ne zrovna přátelský měsíc k návštěvě Dánska, nicméně jsem se rozhodl, že se do Kodaně vypravím. Vznikla láska na první pohled z mnoha důvodů.

Tam se snoubí neuvěřitelné kulturní dědictví monarchie s moderním designem, což jsou dvě věci, které mě hodně zajímají. A pak mě fascinuje, jak Skandinávci dokážou pečovat o veřejný prostor. Jak se o něj starají, jak venku žijou. Je znát, že jde o vyspělé, bohaté státy. K tomu všemu jsou Dánové velmi přátelský, otevřený národ. Jde o nesmírně tolerantní, liberální společnost, což tam ohromně cítíte.

Řekl jste: „Úcta k sobě navzájem a k prostoru, který sdílíme. To je něco, co bych si přál z Dánska přenést i do českého prostředí.” Čeho se vám z toho přístupu seveřanů u nás nejvíc nedostává?

Myslím si, že se u nás staráme hlavně o vlastní dvorek a už tolik neřešíme, jestli za něj vyhodíme odpadky, to myslím obrazně. Společný prostor, ve kterém žijeme a který sdílíme, nás až tak moc nezajímá. Raději investujeme do něčeho, co je jen „naše“... I když v poslední době v tomhle ohledu nastávají určité změny.

Foto: Instagram Daniel.bambas

Ani nemusí do fitka, rád a často posiluje doma.

Aby se společnost otevřela, bude chtít víc času, soustavnější práce a komunikace. S tím souvisí i úcta k sobě navzájem.

Skandinávci jsou ohleduplní vůči životnímu prostředí. Co vy a ekologie?

Nemůžu říct, že bych byl nějaký příkladný ekolog, ale snažím se po sobě zanechávat co nejmenší nepořádek. Třídění odpadu považuji za úplný základ, to už bych snad ani nezmiňoval. Když si kupuji něco nového, tak přemýšlím, jestli tu věc skutečně potřebuji, z jakých zdrojů pochází, jak dlouho k nám zboží cestovalo... V tomto směru se snažím chovat šetrně.

Televizní diváci vás znají ze seriálů jako slušňáka. Také nová role Mirka Soukala v Ulici působí veskrze pozitivně. Co je zač?

K těm slušňákům - naštěstí mám za sebou role, které vybočovaly. Třeba ve filmu České televize Past o procesu s Jiřinou Štěpničkovou hraju velmi komplikovanou postavu herce, takže jsem rád, že mě nepotkávají jen klaďasové.

Mirek odjel do Německa, kde založil úspěšnou firmu, daří se mu, je movitý, přijede za kamarádem do Čech, náhodou potká Magdu a přeskočí mezi nimi zásadní jiskra. Nachází se ve věku, kdy už by chtěl založit rodinu, usadit se, jde v zásadě o kladnou postavu.

Cit a rozum se ve mně někdy velmi silně bijí, nemůžu říct, že by něco převládalo

Má nějaké mouchy, bude docházet i k názorovým střetům, jinak bychom neměli o čem hrát, kdyby bylo vše jen zalité sluncem... Ale vzájemné ladění se je pozitivní. Je to takový princ na bílém koni. (směje se)

V té souvislosti mě napadá, jestli jste v minulosti hrál v pohádkách prince?

Ne, nikdy, to mě vždycky minulo. Teď by mě mohl potkat jedině nějaký král nebo postarší princ. (směje se)

Máte s podnikatelem Mirkem něco společného?

Doufám, že jakousi vstřícnost, slušnost, džentlmenství. A cestování a tím sbírání zkušeností - to považuji za jednu z nejlepších životních investic. Navíc jsem také určitou dobu studoval a žil v cizině, to člověku dá nějaký nadhled.

Foto: TV Nova

Mezi podnikatelem Mirkem a učitelkou Magdou (Veronika Čermák Macková) to jiskří.

Mirek vstoupí do života Magdy, která úplně přesně nevěděla, jestli miluje kolegu ze školy, nebo ne, on také tápe. Potkaly vás v životě podobné situace?

Když se zamiluji, tak je to hodně intenzivní. Pokud mám od začátku pochybnosti, pak vím, že to není ono. Jsem trochu komplikovaná osobnost v tom, že mám silně vyvinutý instinkt i ratio. Cit a rozum se ve mně někdy velmi silně bijí, nemůžu říct, že by něco převládalo.

Když chytnu silnou intuici a něco hodně instinktivně cítím, jdu za tím a jsem schopen potlačit ratio, které nás někdy zbytečně drží při zemi. Vlastně nás oslabuje v tom, že nám klade argumenty, proč by něco nemělo fungovat, proč by to nemělo jít a proč by bylo rozumnější se tou cestou nevydat. Tohle se mi občas daří v sobě překonat.

Jste velmi pohledný muž, máte spousty fanynek. V minulosti herci považovaní za takzvaný sexsymbol, které přitahovali muži, svou sexuální orientaci zapírali. Pocházíte z Uherského Hradiště, považujete se za Jihočecha, hostujete v Mladé Boleslavi, je snazší přiznat sexuální orientaci v Praze?

Já se sice narodil v Uherském Hradišti, ale vyrůstal jsem v Českých Budějovicích, hlavně jsem však vyrůstal v rodině, a to si myslím, že je nejpodstatnější, kde jsem vždycky cítil podporu.

Nikde není psáno, že rodinu ještě nerozšířím. Svatba a děti opravdu nejsou jen výsadou heterosexuálních párů

Věděl jsem, že nemusím mít strach z přijetí doma, až můj coming out přijde. Což je nesmírně podstatné, ať už žijete v malém, nebo ve velkém městě.

A proběhlo to dobře?

Naprosto bez problémů. Někdy to trvá, rodinu může přiznání orientace i na čas pošramotit. Myslím si, že každý rodič, pokud své dítě miluje, tak se přes to dříve či později přenese.

Vyrůstal jste jako jedináček? Někdy tohle totiž znamená pro rodiče problém: těší se na svatbu, na vnoučata, a přitom jejich jediný potomek...

Ano, byl jsem jedináček. A víte, nikde není psáno, že rodinu ještě nerozšířím. Svatba a děti opravdu nejsou jen výsadou heterosexuálních párů, i když je naše legislativa v tomto ohledu stále dost pozadu.

Ivan Lupták: Nemám přítelkyni, ale mám přítele

Styl

Je na člověku, aby si sám v sobě srovnal, do jaké míry se chce otevřít. Já se postupně vyoutoval před kamarády, potom před kolegy v divadle, ale podstatnou část svého života jsem to nechtěl řešit s médii. Většinou se o to zajímal bulvár a já s ním nechtěl řešit své soukromí. A to by se nezměnilo, ani kdybych byl heterosexuál.

Nemám problém se bavit o osobních věcech, ale musí to být na dobrovolné bázi. Netoužím čelit nátlaku, že bych měl o tom mluvit. Navíc jsem nechtěl, aby moje herecká práce byla spojována s mojí orientací.

Foto: Petr Horník, Právo

„Myslím si, že se u nás staráme hlavně o vlastní dvorek a už tolik neřešíme, jestli za něj vyhodíme odpadky, to myslím obrazně. Společný prostor, ve kterém žijeme a který sdílíme, nás až tak moc nezajímá.“

A když se mi snad podařilo prokázat, že má citová orientace s kvalitou mé práce skutečně nesouvisí, došlo mi, že nemá cenu dál čelit otázkám na přítelkyni. Vyoutoval jsem se i veřejně. Už předtím jsem podporoval Prague Pride, iniciativy Jsme fér a další, které se zabývají právy menšin.

Během jednoho Prague Pridu, asi tak před třemi roky, jsem s jeho organizátory udělal rozhovor o mém coming outu.

Přitom divácká obec fanynek vás obdivuje v rolích milovníků a nejrůznějších fešáků, takže režiséři zřejmě toto neřešili?

To je v pořádku. Režiséři, kteří mi tyhle role dávali, věděli, že jsem gay. Samozřejmě občas člověk narazí na homofobii, na tendenci spojovat osobní orientaci s tím, jaký herec podá výkon, jak dokáže autenticky ztvárnit heterosexuála. Což je ale strašný nesmysl, protože kdybychom se podle tohoto měli řídit, pak vraha musí hrát vrah.

Jitka Smutná: Můj coming out byl protest, za který jsem dostala odplatu

Styl

Síla této profese spočívá přece mimo jiné v tom, že herec dokáže přesvědčivě ztvárnit i osudy, které jsou od jeho vlastního na hony vzdálené. Až se dostaneme do momentu, kdy osobní orientace nebude podstatná, a už vidím, že to v určitých zemích takhle je, tak to bude ideální stav. Pak to nebude zajímavé téma.

Ano, jsem rád, že moje role jsou velmi pestré, že hraju taky milovníky a nejsem zaškatulkovaný.

Teď jste asi zklamal hodně divaček, protože většina nesleduje dění kolem Prague Pridu...

Víte, proč jsem se také rozhodl k veřejnému coming outu? Z poradny vím, že je hodně mladých lidí, právě třeba z menších měst, kteří s tím dost zápasí. Každý rok se jich několik pokusí o sebevraždu nebo se dostanou do velmi dramatické situace kvůli své orientaci. Chci dát najevo, že se není čeho bát a že v tom rozhodně nejsou sami!

Pocházíte z herecké rodiny, maminka Daniela Bambasová patří k významným osobnostem budějovického Jihočeského divadla. Představovala vaši mámu v seriálu Velmi křehké vztahy. Setkali jste se spolu i na divadelním jevišti?

Hráli jsme v Divadle Metro ve Skleněném zvěřinci, krásné dramatické hře od Tennesseeho Williamse, kde byla rovněž mojí matkou. Rádi na tuhle úžasnou zkušenost vzpomínáme.

Foto: archiv Daniela Bambase

S maminkou Danielou, herečkou, na jihu u Českých Budějovic.

Otec Ladislav je také herec. Vedli vás rodiče odmala k herectví?

Táta se už herectví od revoluce nevěnuje. Určitě mě k tomu nevedli, ale dítě ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstá. Do divadla jsem hodně chodil, trávil tam spoustu času. Nemyslím si, že by vám některý herec řekl, že by si přál, aby se jeho dítě věnovalo herectví...

Ale cítili moje sklony a v nich mě podporovali, především máma. Navštěvoval jsem dramatický soubor, hrál menší role v divadle, zároveň jsem byl studijní typ, tudíž nebylo jisté, jakou cestou se vydám.

Coming out dokáže obrátit život naruby, ale zároveň přinést velkou úlevu

Vztahy a sex

Z mého rozhodnutí jít na DAMU nebyla máma nadšená. Měla strach, abych na tuto profesi měl dostatek talentu a sil. A aby se mi dařilo, protože ví, jak je to těžká profese. Od doby, kdy zjistila, že nějaký talent mám, mě podporuje.

Existovala nějaká jiná volba, čím byste chtěl být?

Já měl podanou přihlášku na anglistiku, studoval bych jazyky.

Před třemi lety jste obdržel Cenu Thálie za roli Edwarda Kynastona ve hře Krás(k)a na scéně v Městském divadle Mladá Boleslav. Jste v angažmá sedmnáct let v Divadle na Vinohradech. Kterou roli máte nejraději?

Mám na repertoáru skutečně krásné role a miluju je. Edward Kynaston, Amadeus, Cyrano z Bergeracu a další. Na Vinohradech je to určitě Ludvík v inscenaci Ucho na naší Studiové scéně. Pak biskupa Vergéruse ve hře Fanny a Alexandr od Ingmara Bergmana, což byla krásná, náročná inscenace i role, bohužel se nesetkala s velkým diváckým ohlasem, to se na Vinohradech stává u náročnějších titulů. Stáhla se bez derniéry, protože nás covid vyřadil z provozu.

Mám rád i Baladu pro banditu a těší mě, že jsem se zase po letech setkal na jevišti se zpěvem, protože zpívám rád. A v tomto případě to bylo ještě přes Ivu Marešovou, což je výborná zpěvačka i naše kolegyně, v Baladě s námi hraje. Kapela RAZAM, která nás živě doprovází, je úplně výjimečná.

Foto: Divadlo na Vinohradech - Viktor Kronbauer

Ve hře Ucho představuje Ludvíka, Antonie Talacková jeho manželku Annu.

Co dělá Daniel, když se nemusí věnovat své práci?

Určitě se rád hýbu, sportuju, to je pro mě relax. Pohyb, hlavně venku, v přírodě, mě udržuje v nějakém řádu. Moc rád cestuju, takže když to jde, snažím se někam odjet. Teď jsem třeba pobyl pět dní v Dánsku, čtyři dny v Amsterodamu a dva dny ve Vídni. Vždycky jsem se mezitím musel vrátit do práce, takže to vlastně bylo dost vyčerpávající, ale ohromně mě to nabilo.

Třeba v Dánsku jsem si půjčil kolo a jel podél pobřeží z jednoho města do druhého. V Amsterdamu jsem to vzal vyloženě po muzeích. Množství umění, které jsem do sebe nasál, bylo ohromující. To samé ve Vídni, v níž jsem navštívil galerii umění Albertinu a krásnou výstavu v Muzeu Leopoldových.

Čerpal jsem inspiraci, dokážu mít z obrazu podobný zážitek jako třeba z divadla nebo z hudby. Umění skutečně miluju a rád chodím na výstavy. Nebo si doma pouštím filmy.

Často zmiňujete také obdiv k architektuře. Líbí se vám i ta naše?

Praha působí výjimečně tím, jak moc je pestrá. Kouzlo tkví v tom, že se tu potkávají styly středověké až po funkcionalismus. Můžete se tu dotknout ledačehos.

Mám rád i půvab Žižkova, jak se probudil Karlín nebo Holešovice, líbí se mi, když někde ožije komunitní prostor. Mým oblíbeným pražským místem je Centrum současného umění DOX, kde to krásně dýchá a žije.

A mimopražská oblíbená místa?

Tím, že jsem z jižních Čech, tak mám velkou slabost pro Český Krumlov.

Reklama

Výběr článků