Článek
Je to však velmi individuální – u některých dětí přijde vrchol plačtivého období už po necelých třech týdnech, u jiných zase až koncem šestinedělí i trochu později. Také „denní dávka“ se liší – jsou miminka, co si vystačí s hodinkou, a jsou i taková, jež to v průběhu čtyřiadvaceti hodin dotáhnou i na tři hodiny křiku.
Rozdíly v rámci tohoto širšího rozpětí jsou naprosto normální a rodiče by se jimi neměli zneklidňovat, chyba není na ničí straně (odlišnosti se mohou projevit i u jednovaječných dvojčat opečovávaných za naprosto stejných podmínek).
Zdravotní potíže miminka jsou podle odborníků příčinou pláče nanejvýš ve dvaceti procentech případů. K těm nejběžnějším, jimž se nevyhne nikdo, patří růst zoubků a větříky. Vážnějším, ale méně častým problémem jsou ekzémy – soustavné svědění dítěti nedá usnout a velice ho obtěžuje. U ekzému je samozřejmě vždy nutná konzultace s pediatrem a následná adekvátní léčba, stejně jako v případě horečky, potíží s dýcháním apod.
Jiný způsob komunikace miminko nemá
U zdravého miminka nezbývá než respektovat, že křik a pláč je jediným prostředkem, kterým může dát najevo, že něco potřebuje nebo že ho cosi trápí. Nejprve je třeba vyřešit nejfrekventovanější důvody (hlad, žízeň, mokré plenky), a teprve potom se zamýšlet nad tím, proč brečí i najedené a přebalené miminko. Může to být proto, že mu je příliš horko či zima, že ho obtěžuje špatný vzduch, hluk či světlo, ale také, že se bojí a touží se ujistit o matčině blízkosti.
Dosti hojné je podle odborníků i to, že miminko, které se v noci probudí, prostě nedokáže znovu samo usnout - křikem volá rodiče, aby mu v usínání pomohli. Často se větší plačtivost objevuje u dětí, na něž útočí nadbytek podnětů (přílišné střídání prostředí i tváří kolem, chaotický režim aj.), z nichž jsou tak unavené, až paradoxně nemohou spát.
Nemálo kojenců rovněž v prvních týdnech života propuká v pláč každý den či noc v tom čase, kdy probíhal porod, který pro ně představoval první zátěžovou situaci v životě – „hodinky“ pro tento účel mají přímo v sobě.
Ve všech těchto případech je třeba k děcku vstát, uklidnit ho tichými vlídnými slovy, nejlépe melodickým pobrukováním, hladit ho a hýčkat, dokud opět neusne. Nedoporučuje se však (vyjma kojení samozřejmě) zvedat ho do náruče a brát si ho k sobě do postele. Na to by si rychle zvyklo a později by se tohoto návyku jen obtížně zbavovalo.
Určitě ale není správné nechat dítě samotné a bez povšimnutí, dokud se pláčem zcela nevysílí. (Samozřejmě, že naprosto nepřijatelné je i jakékoli zlostné chování dospělých - to lze jednoznačně nazvat týráním, bohužel poměrně častým. Je dokonce popsán takzvaný syndrom třeseného dítěte, jehož důsledky jsou vždy vážné a mohou být i tragické.)
Kolem půl roku začíná děcko spát jako dospělý
Od zmíněného „kulminačního bodu“ by se délka pláče u zdravého miminka měla zase začít zkracovat. Jde to ostatně ruku v ruce s postupně klesající frekvencí nočního krmení. Je však třeba počítat s tím, že až do zhruba šesti měsíců mají děti jiné fázování spánku než dospělí, takže i mechanismus probouzení je jiný a vytvářet nějaké zásadnější spánkové návyky v této době prakticky není možné.
S návyky je vhodné začít kolem půl roku, kdy se jednotlivé fáze spánku začnou střídat způsobem, jaký už zůstane po celý další život. V této době už navíc žádné zdravé děcko nepotřebuje v noci krmit, což utváření správného spánkového režimu nahrává. I ostatní příčiny miminkovského pláče se postupně vytrácejí a rodiče (popřípadě ostatní příbuzní, sousedé aj.) mají šanci, že se zase – až do příštího přírůstku – v noci vyspí.