Článek
„Takzvaní katakombální svatí, které vidíme například ve vitrínách v mnoha pražských kostelech, se do Prahy většinou dostali z Říma. Na konci 16. století se tam náhodou objevily katakomby s hroby křesťanů ze 3. a 4. století a začala se hledat jejich svatost,“ popisuje historik a autor řady knih o zajímavostech Prahy David Černý.
Tu naznačovalo například písmeno M (martyr – mučedník) na jejich hrobě, hledaly se mučící nástroje nebo ampule s údajnou krví zesnulých. Papežská kurie pak takové kostry označila za svaté a vydala certifikát pravosti s pečetí.
Zpětně přidělila mučedníkům jména vycházející z pozitivních vlastností, která měla symbolizovat jejich šťastný osud na nebesích. „Tady v Nejsvětější Trojici na Novém Městě máme svatého Prospera, v Loretě je zas svatý Felicissimus, což jsou jména, která znamenají nejšťastnější, prosperující nebo čistý,“ dává příklady Černý.
Ostatky opatřené novou identitou naložil Vatikán do beden a rozvážel je po Evropě – do českých zemí, Rakouska, Německa, Francie či Španělska. Církevní právo obchodování s relikviemi zakazovalo jako svatokupectví. Příjemci, kteří o ně u kurie požádali, nicméně hradili náklady spojené s náročným převozem přes Alpy.
„Když kosti přijely na místo určení, jeptišky je stříbrnými drátky pospojovaly. Pokud nějaké kosti chyběly, tak se domodelovaly,“ říká historik. A proměnily je v umělecké dílo.
„Svaté přepychově strojily, dostali oblečení z drahých látek, často mají na sobě šperky s drahými kameny. A protože prostá lebka navozuje dojem smrti, byly zakrývány voskovými nebo kovovými maskami, případně zahaleny průsvitnou látkou,“ vysvětluje historik.
Mučedníci se aranžovali v prosklených oltářích do takové pozice, ve které nevypadali jako mrtví, naopak měli vzbuzovat dojem povstávání k novému, posmrtnému životu. Často odpočívají v polosedu nebo leží, hlavu si elegantně opírají o ruku, nebo stojí.
Nález pozůstatků využil Vatikán jako klíčový nástroj rekatolizace a způsob upevnění víry věřících. „Je pravda, že ve chvíli, kdy svatý do kostela přibyl, byla z toho velká sláva, byla to pro něj velká reklama, která pomáhala oživit zájem věřících,“ potvrzuje Černý.
I když se v současnosti může některým zdát tradice vystavování ostatků podivná či morbidní, barokní člověk v nich neviděl děsivého kostlivce, ale „nebeského hrdinu“, otevřené okno do nebe a přímé propojení s papežem i Bohem.
„Já si myslím, že dneska je to dokument doby, podle mě je jejich vystavování v pořádku, je to součást naší historie, i když samozřejmě víra lidí zprostředkovaná svatými se objevuje i dnes,“ dodává Černý.
Jen v metropoli před očima věřících a turistů odpočívá mnoho obyvatel starověkého Říma proměněných v předobraz oslaveného těla. Vystavené světce najdete například v malostranském kostele sv. Tomáše, kostele Nejsvětější Trojice na Novém Městě, Loretě na Hradčanech či bazilice na Strahově.
Odjakživa k sobě přitahovaly nejen zástupy modlících se, ale i zloděje – spíš než samotné ostatky, jako v nedávném případě sv. Zdislavy, je však lákalo bohatství, jímž byly v prosklených rakvích zahrnuty.
Jeden příklad za všechny: „Téměř před sto lety se do kostela ve Spálené svezl po hromosvodu známý chmaták František Oswald, který nebohého Prospera okradl o prsteny. Byl z toho velký skandál. Nakonec byl dopaden, ukázalo se, že na pohled mladý sympatický muž je nebezpečný zločinec známý po celé Evropě, kradl leckde a neštítil se okrádat ani ostatky svatých,“ vypráví Černý.
