Spinosauři a slané slzy: Nový pohled na život nejpodivnějších dinosaurů

Spinosauři představují skupinu dravých dinosaurů z období křídy, mezi něž patřili například zástupci čeledi spinosauridů, jako byl rod Spinosaurus.

Mezinárodní tým vědců z Itálie, Velké Británie a Brazílie, vedený paleontologem Andreou Cauem z muzea OPHIS v italském Teramu, v rámci studie, publikované letos v květnu v odborném časopise Historical Biology, konkrétně identifikoval na fosiliích spinosauridů kosterní znaky, které odpovídají přítomnosti takzvaných supraorbitálních (nadočnicových) solných žláz.

Tyto orgány se nacházejí nad očima a u dnešních mořských ptáků či mořských leguánů slouží k odvádění přebytečné soli z organismu. Díky nim mohou zvířata přijímat potravu i vodu v prostředí s vysokou salinitou, aniž by docházelo k narušení jejich vnitřní chemické rovnováhy.

Výzkumníci zkoumali lebky a další části zkamenělých pozůstatků několika spinosauridů z různých částí světa. Klíčové důkazy ale přinesly především fosilie spinosaurů z Maroka, na jejichž lebkách identifikovali právě struktury odpovídající solným žlázám.

Objev je mimořádně významný, protože jde o první přesvědčivý důkaz existence takového orgánu u neptačích dinosaurů. Jak připomíná článek na webu Science, dosud byly podobné struktury bezpečně doloženy pouze u některých skupin ptáků, kteří jsou ostatně jedinými žijícími dinosaury.

Podle autorů studie se solné žlázy u spinosauridů vyvinuly nezávisle na ptácích, což představuje pozoruhodný příklad konvergentní evoluce – procesu, kdy různé organismy dospějí k podobnému řešení stejných ekologických problémů.

Přítomnost těchto žláz naznačuje, že spinosauři pravidelně využívali pobřežní laguny, říční delty a estuária, kde se mísí sladká a slaná voda. Taková prostředí byla bohatá na ryby a další vodní živočichy, kteří tvořili významnou část jejich potravy. Schopnost efektivně odvádět přebytečnou sůl jim mohla poskytovat výhodu oproti jiným dinosaurům, kteří byli více vázáni na sladkovodní zdroje.

Výzkumníci zároveň upozorňují, že anatomie lebky spinosauridů mohla vznik takových žláz usnadnit. Zkrácená vzdálenost mezi očnicí a nosními otvory vytvořila prostor pro přesun žlázy do oblasti nad očima, podobně jako u moderních mořských ptáků.

Tato anatomická zvláštnost mohla být jedním z důvodů, proč právě spinosauridi dokázali pronikat do prostředí s vyšším obsahem soli, zatímco většina ostatních dinosaurů zůstávala výhradně suchozemská.

Objev zároveň přispívá k dlouhotrvající debatě o způsobu života spinosaurů. Někteří badatelé je považují za aktivní plavce, jiní spíše za brodící se predátory podobné dnešním volavkám nebo krokodýlům.

Nové poznatky tuto diskuzi definitivně neuzavírají, ale ukazují, že minimálně část spinosaurů byla dobře přizpůsobena životu na rozhraní souše a vody.

Ačkoli si nelze představovat spinosaury, jak doslova „pláčou“ slané slzy, jejich organismus zřejmě dokázal přebytečnou sůl odvádět podobným způsobem jako dnešní mořští ptáci. Tento detail dále rozšiřuje obraz jedné z nejneobvyklejších skupin dinosaurů a připomíná, že evoluce dokázala vytvářet překvapivá řešení dávno před vznikem moderních ekosystémů.