Článek
Pocházel ze Slovenska, kde se 29. února 1932 narodil v Nitranském Pravně. Maturoval na gymnáziu v Prievidzi, poté absolvoval DAMU v Praze, kde už zůstal.
Už během pražských studií inklinoval k zábavným a revuálním žánrům, už tehdy navázal kontakt s Janem Werichem nebo Miroslavem Horníčkem. Spolupracoval s Divadlem estrády a satiry, které bylo později přejmenována na Divadlo satiry a posléze na Divadlo ABC. Dnes už jen pamětníci si vzpomenou na jeho inscenace Balada z hadrů nebo Tvrďák.
Po absolvování DAMU, což bylo v roce 1955, působil dvě sezóny jako režisér ve Východočeském divadle v Pardubicích. Táhla ho Praha, kam se opět vrátil a odkud vyrazil do světa.
Na Expu v Bruselu v roce 1958 realizoval světovou premiéru Laterny magiky, o devět let později na Expu v Montrealu zase představil projekt Kinoautomat. Kromě audiovizuální tvorby spolupracoval například s Divadlem ABC (Jezinky bezinky) a Semaforem (Zuzana je sama doma, Dobře placená procházka, Besídka v rašeliništi, Zavěste, prosím, volá Semafor a mnohé další).
V Semaforu byl léta jako doma, režíroval tam rovněž Návštěvní dny s Jiřím Grossmannem a Miloslavem Šimkem. Na Slovensku zase spolupracoval s populární dvojicí Milan Lasica - Július Satinský, kterou obsadil i do televizní adaptace známé operety Pařížský život.
Spolu s Vladimírem Svitáčkem režíroval hudební film Kdyby tisíc klarinetů (1965), ale jeho doménou byla především televize. Patřil k tvůrcům a objevitelům žánrů televizní písničky koncipované jako mikropříběh (Zdvořilý Woody, Jezdím bez nehod, Marnivá sestřenice, Zhasněte lampióny, Život je pes).
Jako kumštýř byl mnohostranně spjatý s vývojem jazzu a moderní populární hudby. Měl nos na to, co je moderní i módní, i schopnost hudbu "zviditelnit" co možná spektakulárním efektem, i když zakotveným v civilní každodennosti a navíc s nečekanou pointou.
V 70. letech režíroval oblíbený televizní cyklus Karel Gott ve Slaném nebo galakoncerty Zlatý slavík, ale také přenosy festivalu Bratislavská lyra či televizní hitparádový pořad Našich 9. Jako režisér je podepsán i pod medailonky Jiřího Korna, Heleny Vondráčkové, Ladislava Štaidla, Hany Zagorové, Felixe Slováčka nebo Jitky Zelenkové. A pak tu byly v letech 1977 - 1979 dosud nepřekonané televizní Silvestry s Vladimírem Menšíkem v roli průvodce.
Natočil ale také řadu inscenací, z nichž možno vzpomenout tituly Uspořená libra s Janem Werichem (1963), Tchýně s Jiřinou Šejbalovou (1969) nebo Dlouhá bílá nit se Slávkou Budínovou a Janou Šulcovou (1970). K vrcholům jeho tvorby patří patrně seriál Byli jednou dva písaři (1972) nebo klauniáda Traja chrobáci (1976). Posledním počinem je dětský snímek Snehuliaci, jehož premiéry v roce 1980 se však režisér už nedočkal. Nedožil se ani padesátky.
Jeho životní i profesní peripetie přináší kniha Ján Roháč - život, styl a dílo jedinečného režiséra, která vyšla před pěti lety a kterou napsal režisérův spolupracovník Václav Junek.