Článek
Jako z westernu
Kaňonovité údolí řeky Jihlavy u městyse Mohelno, pojmenovaného podle prehistorické mohyly nad aglomerací, je divočinou jako z kovbojky. Strmé svahy spadající k řece, která pod přehradní hrází meandruje, jsou součástí jedné z nejzajímavějších a nejvzácnějších lokalit u nás.
Po kraji kaňonu se táhnou stepní louky, tady se musí chodit opravdu jen po vyznačených stezkách, všude kolem rostou na hadcovém podloží vzácné a přísně chráněné rostliny.
Minipidikyti
Hadec neboli serpentinit je toxická hornina, kvůli které rostliny dorůstají jen do zakrslé formy. Říká se tomu nanismus. Hadec je hornina tmavá, při rozpadu uvolňuje hořčík, železo a těžké kovy. Dobře akumuluje teplo. Proto je tu krajina stepní, trochu to připomíná pražské Dívčí hrady nebo Šárku.
Když je pořádné vedro jako letos, je tu prý až o 20 stupňů vyšší teplota než v okolí. Měřák tu žádný nemají, ale výheň to opravdu byla víc než příjemná, ještě že mohelenská občerstvovna není daleko.
Botanici tu výskají radostí nad podmrvkou hadcovou, což je nepatrná kapradinka, travničkou obecnou hadcovou nebo slezníkem, jak jinak než hadcovým. Botanické skvosty vyobrazené na tabulích naučné stezky, která stepí prochází, laika moc nezaujmou. Asi o ně ani okem nezavadí.
To spíš budete vyhlížet ještěrku zelenou, ta dorůstá až půlmetrové délky, je to takový mohelenský drak. Ale také ji viděl jen málokdo, na výletníky zrovna nečeká a občas tu proletí káně nebo jiný dravec.
Létající mlékosav
Měl by se tu vyskytovat také dudek chocholatý a lelek lesní, ten je ale nočním ptákem, takže pokud tu budete ve tmě a něco poletí, třeba to byl on. Lelek je velký jako kos, mírně kropenatý, tmavý.
Tradovalo se na venkově, že lelek v noci upíjí mléko hospodářským zvířatům, zvláště kozám. Proto se mu dřív říkalo lelek kozodoj nebo í noční kozodoj, Angličani mu říkají Goatsucker a Němci Ziegenmelker. Vzniklo to z toho, že lelek v noci často létá do chlévů, aby kolem zvířat chytal mouchy, ovády a jiný hmyz.
Co tu žije určitě je zajíc polní, srnče a možná jsme zahlédli i lišku. Z vyhlídkové plošiny je nádherný výhled do údolí, řeku přehrazuje betonová zeď mohelenské přehrady, která je součástí přečerpávací elektrárny mohelenskodalešické.
Jen tak si do ticha vřísknout
„Výskok a ruce nad hlavu. Teď zase country…“ Dunivý hlas cvičitelky přenášený portem snad až do Rakouska se linul z jakéhosi výcvikového tábora pod přehradou, na který je z okraje skal vidět. Domníval jsem se, že je tu nejen chráněná příroda, ale také klidová zóna, opak je však pravdou. Místo reklamy na ticho pokřik jako na mariňácké základně. Chudák dudek a ještěrka, já za chvíli odejdu, oni tu musí bydlet.
Naučná stezka je dlouhá asi dva kilometry, začátek a konec jsou na parkovišti poblíž mohyly z doby železné. Na jejím vršku, je to trochu větší krtinec, stojí půvabná kaplička svatého Antoníčka. Je velmi kontrastní s dukovanskými věžemi.
