Článek
Unikátní jsou i s ohledem na skutečnost, že vznikly během posledních pár hodin finálového dne a večera.
Byla jedna ráno, vlastně už den finále soutěže Miss Junior. A Honza mi na sociální síti napsal, jestli by mi nevadilo, kdyby o Miss Junior nafotil reportáž. Dostalo mě to doslova do kolen, protože by mne ani ve snu nenapadlo, že takový mistr si vybere „moji“ soutěž. Odpověděla jsem, že si toho moc vážím, ale že finále už je vlastně „dnes“, takže to asi nezvládneme. Odpověď zněla: „Přijedu!“
A tak jsme se za několik hodin sešli na zámecké sýpce v Blansku na snídani. Musím říct, že Honza se mohl pohybovat všude, i v místech, kam bychom nikdy fotografa nepustili. K němu jsem měla důvěru, věděla jsem, že mu jde o dobré fotky vystihující realitu celé události.
Obdivuju jeho talent – všímavé oko s citem pro detail a kompozici i trpělivost, s jakou dokáže čekat na určitou situaci. Moment napětí, emoce, lidskost a mnohdy i krutá bolest zobrazené tragédie, okamžiku, životního paradoxu, reality. Jeho fotky jsou o životě takovém, jaký je mně prostě opravdový, prostě vždy obdivuju, že tu nesnesitelnou lehkost bytí dokáže uchopit. Myslím, že můj novátorský krok spočíval v tom, že jsem na nabídku přistoupila a věřila jeho citu a talentu. Vyplatilo se.
Z jeho fotek vyčtu z tváří tu touhu dívek, něco si dokázat sobě, okolí. Nezacílenou touhu po něčem, co vlastně ani samy nejsou blíže schopny popsat. Očekávají, neví co, a přitom věří, že právě jim se otevře cesta do velkého světa. Bohužel většina z nich netuší, že tu cestu si bude muset hledat sama, pokud ji opravdu bude chtít nalézt…
Sedmistránková fotoreportáž vyšla v časopisu Reflex a z fotek, které se do čísla nevešly, připravujeme knihu. Myslím, že by to mohl být skvělý vánoční dárek nejen pro ty, kteří se na letošním 13. ročníku soutěže podíleli.
