Článek
Jaké jsou tvoje momentální výsledky na vysoké škole?
Dalo by se říct, že průměrné. Lépe to asi popsat nedokážu - jsou učiva, která mi jdou sama od sebe, pak ale také témata, která asi nikdy nepochopím. Momentálně mám největší nedostatky v organické chemii, která je skutečně velmi náročná.
Vybral sis vážně náročný obor, ale víme, že tě chemie bavila už na průmyslovce, je pořád chemie zábava?
Každý, s kým se o tomto bavím, mi tvrdí, že jsem si vybral hodně náročný obor. Je mi jasné proč, málokdo má chemii rád, ale musím říct, že zdravotnictví se mi zdá ještě těžší. Ano, chemie mě bavila ještě předtím, než jsme ji začali probírat na základní škole. Úplně ideální by bylo, kdyby mě chemie mohla živit v budoucnu, spojil bych práci s koníčkem a to je něco, co se často nevidí.
Jak ses vůbec rozhodoval pro střední školu?
Vybral jsem tři školy: gymnázium v Břeclavi a Kyjově a průmyslovku v Hodoníně. Zvolil jsem průmyslovku. Měl jsem vždycky za to, že na gymnáziu bych nezažil tolik krásné chemie. A to rozhodlo.
Co ti průmyslovka dala nebo dává do života? Jaké máš vzpomínky na středoškolská léta?
Asi nejzajímavější věc, co mi průmyslovka dala, byl fakt, že dospělí lžou. „Nikdo se s tebou mazlit nebude,“ říkali mi. Přitom ta parta učitelů na průmyslovce byli asi ti nejlepší lidi, co jsem kdy poznal. Chytří, milí, a je s nimi sranda. Jen kdyby bylo víc chemie, nechcete zavést chemický obor? Poslal bych vám tam moje děti. (smích)
Dala mi hlavně možnost vybrat si směr, kterým se chci opravdu ubírat. Jedna z těch prvních křižovatek života, a já jsem na správné cestě.
Vzpomínky na středoškolská léta? Myslím, že mi v té době bylo 18 let, udělal jsem řidičák, zamiloval se, udělal maturitu, a tak. Ale byl to krásný čas, protože když na průmyslovku vzpomínám, tak vždycky s úsměvem.
Máš ještě čas na další koníčky nebo ti vysoká škola v současnosti moc prostoru nedává?
Kromě chemie je mým největším koníčkem hudba. Když mám hudbu, jsem spokojený. A ještě víc, když si můžu zahrát na můj klavír. Kromě toho jsem v minulém semestru hrál paintball a to mě hrozně bavilo. Ale teď mne čeká hodně předmětů a další zkoušky. Chtěl bych po někom střílet, ale nebudu na to mít čas.
Mimoto se věnuji něčemu, co bych nazval rekreační psaní. Vymýšlím krátké příběhy, básničky, úvahy, fejetony, a dokonce mám rozpracovanou divadelní hru a knihu.
A jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Takové ty běžné skromné plány. Dostudovat, najít si práci, oženit se, postavit dům, mít děti, dostat Nobelovu cenu za chemii, pak druhou, procestovat celý svět, žít a nakonec umřít.
Co bys vzkázal současným studentům, jako radu do života na vysoké škole?
Nebojte se. Zní to strašidelně, vypadá to strašidelně, je to strašidelné – vždyť je to škola. Ale kdo chce něco dokázat, musí napřed dokázat něco sobě. Dělejte tu školu pro sebe, bude vás jednou hřát, že vám říkají pane doktore. Život je dlouhý, my studenti máme před sebou dobrých sedmdesát let, já těch sedm škole ještě rád obětuju. Však ono se to vrátí.