Kriminalista Jan Štoček: Vraždy dětí vás zasáhnou, ať chcete, nebo ne

Na obrazovkách České televize se od září objeví třetí řada seriálu Případy prvního oddělení. Sledujete ho?

Na ten seriál se dívám se zájmem. Znám to prostředí i jednotlivé případy, navíc tam mám svoji postavu, kdy mě hraje Bolek Polívka. Bohužel, ta postava je tragická, já takový v žádném případě nejsem.

Jak to myslíte?

Plíšek je takový rozvážný, chodí v kostkované flanelové košili a starých botách. V Devadesátkách si zase prostřelí kalhoty, neumí řídit a podobně. Zkrátka z něj udělali takového blbce. Mám trochu pocit, že si tím scénáristé honí ego a možná si i vyřizují nějaké dávné účty.

Přesto ale říkáte, že z pohledu vyšetřování je seriál autentický.

To ano, to jim rozhodně nemohu vytýkat. Ale zase se dostáváme k tomu, že tam několikrát postava vyšetřovatele vede případ v terénu, tak to ve skutečnosti vůbec nefunguje, od toho jsou operativci. Prostě mám pocit, že si tam scénárista a bývalý kolega Mareš přihřívá vlastní polívčičku a ostatní členy týmu upozaďuje. To mi na tom přijde nefér. Vezměte si Devadesátky, kde z kolegy Havloviče udělali zločince, který se zapletl s mafií, to je úplný nesmysl.

Mluvil jste o tom s nimi?

Ano, už dřív. Ptal jsem se Mareše (Josef Mareš, bývalý kriminalista a jeden ze scénáristů seriálu, pozn. red.), co to má znamenat. Řekl mi, že mají uměleckou licenci a že postava Plíška ve skutečnosti není ve všem jako já. Pan Polívka mi zase vzkázal, ať se na něho nezlobím, že prostě hraje takovou postavu, jakou mu řeknou, což já chápu. Ale když můžu, tak se proti té postavě ohradím, protože já takový nejsem a nikdy jsem nebyl.

Vy sám jste se nyní rozhodl vyprávět o případech, na kterých jste dělal. Vznikl z toho podcast Zloději životů, který vychází na Novinkách 6. září. Co vás k tomu vedlo?

Byla to svým způsobem výzva. Já jsem ze slohu nikdy neměl jedničky, ale když přišla tahle nabídka, tak jsem sedl k počítači a začal jsem psát. Měl jsem tedy jednu podmínku. Chci mluvit pouze o případech, na kterých jsem osobně dělal. Na oddělení byly desítky lidí a nechci si přivlastňovat úspěchy jiných.

Na základě čeho jste vybíral jednotlivé případy?

Hlavní bylo, aby ten případ byl skutečně můj, pak jsem se taky snažil, aby byly případy různorodé. Řešil jsem hodně vražd, ale spousta z nich vlastně není ničím zajímavá. To máte domácí hádky a vraždy v afektu, kdy je pachatel dopaden prakticky ihned.

Pak to byly zejména v devadesátých letech vraždy mezi členy zahraničních mafií, kteří si mezi sebou vyřizovali účty a bojovali o území. Ale pak jsou tady případy, kdy jsme pátrali po vrahovi týdny, nebo dokonce měsíce a tam už si myslím, že veřejnost ocení detaily z průběhu vyšetřování.

Sám říkáte, že vražd jste řešil hodně. To si pamatujete detaily každé z nich?

To určitě ne. Hodně případů mi za ty roky splývá. Ale pak jsou tady věci, které se vlastně ani zapomenout nedají.

Například?

Se spoustou událostí, které na vraždách zažijete, se naučíte žít. Mozek si vypracuje takovou sebeobranu, a když pak večer přijedete domů, tak to vytěsníte. Nezapomenu ale hlavně na případy, v nichž figurovaly děti. Jednou jsme dělali na vraždě mladší ženy, kterou pachatel ubodal na chodbě před bytem.

Když jsme tam přijeli a začali jsme s ohledáním místa činu, tak najednou cvakly dveře výtahu a z něj vystoupila její asi devítiletá dcera. Tenkrát jsem ji nekompromisně popadl, natlačil zpátky do výtahu a jeli jsme dolů. Samozřejmě se ptala, co je s maminkou, a nechápala, kdo jsem a co se děje. Musel jsem jí to nějak šetrně říct. Zásadní bylo, aby neměla trauma z pohledu na tělo matky v kaluži krve. Přitom já to s dětmi moc neumím. A pak se dostanete i do situace, kdy je dítě obětí vraha.

To je zřejmě ještě horší…

V hlavě mám poslední takový případ, než jsem odešel od policie. Tříletá holčička, ubodaná nevlastním otcem k smrti. Jen kvůli tomu, že ho rušila pláčem, když chtěl v opileckém rauši spát. My jsme s výjezdem přijeli na místo činu, kde se lékařka neúspěšně snažila tu dívku oživit. Tehdy mě napadlo, že měla na uších zlaté náušnice a že by bylo dobré je sundat a schovat, aby je někdo nevzal, nebo se neztratily.

Naprosto vyčerpaná záchranářka, která v tu chvíli psala úmrtní list, už ale do sanitky k mrtvému tělu odmítla jít. Tak jsem tam šel já a ty náušnice jsem jí z uší sundal a schoval pro pozůstalé. To vás strašně zasáhne, ať chcete, nebo ne. Kolega mě tehdy musel držet, abych neudělal nějakou blbost. Stojíte tam tváří v tvář podnapilému a pravděpodobně zfetovanému pachateli takové zrůdnosti a musíte se ovládnout.

Za mříže jste poslal nespočet vrahů, ne všichni ale dostali doživotí. Setkal jste se někdy s tím, že by si s vámi někdo chtěl po propuštění vyřizovat účty?

Ale jo, před nějakou dobou byl propuštěn po 17 letech pachatel jedné vraždy. Ten se nechal slyšet, že má na mě takzvaně žízeň. S tím nic nenaděláte. Snažím se být ostražitý, nosím u sebe zbraň, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat.

A naopak existují i případy, kdy pachatel naváže s kriminalistou dobrý vztah?

Hodně záleží, kam až si toho člověka pustíte. Třeba takový Jirka Markovič, to byl elitní výslechář. On s pachateli dokázal navázat vztah. Oni se mu pak přiznávali a měli k němu důvěru. Ale zase bych to nepřeháněl, podle mě to musí mít určité hranice. Vztah z pohledu policisty je zištný. Samozřejmě některý pachatel je vám sympatický víc, jiný zase míň.

Povídá se, že právě Markovič vzal sériového vraha a kanibala Hojera dokonce domů na kafe…

Slyšel jsem to. Když se to paní Markovičová dozvěděla, tak to bylo prý málem na rozvod (smích). Jako policajt nemůžete pachatele u výslechu hned odsuzovat a vykládat mu, jaké je to zvíře. On vám většinou důvěřuje. Někdy jste jediný, kdo jeho jednání může pochopit. Nikomu jinému se svěřit vlastně ani nemůže.

V první řadě Zlodějů životů jste vybral šest případů. Kolik jich ještě máte v rukávu?

No případů by bylo hodně, ale těch skutečně zajímavých mám zhruba ještě jednou tolik. Uvidíme, co z toho bude. Ty případy se snažím vyprávět skutečně přesně tak, jak se staly. Nepřidávám žádné kudrlinky, pouze jsem někde změnil jména obětí a pachatelů. Ale řeknu vám jednu věc.

Povídejte.

Pokud si budu chystat i další případy, tak už jedině v zimě. Nedokázal jsem si dopředu představit, kolik je to práce a že nebudu mít čas ani na zalévání rajčat na chatě.