Po znásilnění bojovala s depresí. Pachatele navíc dál potkávala na ulici

Klára na úvod popisuje prvotní pocity bezprostředně po znásilnění. „Moje první fáze byl šok. Já si pouze pamatuju, že jsem brečela, oblékla jsem se, vzala jsem dceru a odešla jsem. Pamatuji si na prázdnotu. Nic jsem necítila,“ vybavuje si Klára zpětně.

Večer si Klára sedla do vany, kde strávila asi hodinu. Jen mlčky seděla a umývala se. „Měla jsem pocit, že jsem špinavá a každý to pozná. Každý uvidí, že jsem byla znásilněna. Neustále jsem cítila jeho pach na sobě, chtěla jsem ho ze sebe smýt,“ líčí.

Po fázi šoku se u Kláry začaly objevovat projevy úzkosti a deprese. Měla problémy se soustředit i usnout. Přicházely noční můry, ve kterých se jí celý incident opakovaně vracel. Trauma se u Kláry postupně rozvinulo v depresi.

„Nedokázala jsem se o sebe postarat, nejedla jsem, nepila jsem. Došlo to do fáze, kdy jsem se rozhodla, že pro dobro své i svého dítěte se nechám hospitalizovat na psychiatrii,“ popisuje Klára.

V nemocnici strávila dva týdny. Zpětně Klára hodnotí, že jí hospitalizace pomohla, v té době totiž měla i sebevražedné myšlenky. „Mohla jsem si odpočinout, dát se dohromady a uvědomit si, co všechno se stalo,“ vypráví.

Posléze přišla velká nedůvěra v muže, což ji v životě velmi omezovalo. Klára měla strach, že se jí to stane znovu. Zároveň bydlela nedaleko pachatele, což jí klidu na duši příliš nepřidávalo. „Já jsem ho často potkávala - náhodně na zastávce, v obchodě. Občas se mi i vysmíval, řval na mě,“ popisuje nepříjemnosti, kterým musela po znásilnění čelit.

Klára se nicméně snažila se svým traumatem vypořádat. Navštěvovala Bílý kruh bezpečí, psychiatra, docházela i na terapie. „Po znásilnění jsem se nesnášela, necítila jsem se ve své kůži. Nelíbila jsem se sama sobě, byl to dost velký problém,“ reflektuje.

Když slyšela finální verdikt u soudu, odsuzující jejího sexuálního útočníka k trestu odnětí svobody, rozplakala se. Nikdy se jí přitom ale neomluvil. Zpětně Klára přiznává, že v celé situaci ji nejvíc pomohli její rodina, advokáti i focení, ve kterém našla svou novou zálibu. S odstupem času se nyní cítí volnější.

Ostatním obětem sexualizovaného násilí by ráda vzkázala, ať to hlavně nevzdávají. „Stojí za to vydržet, vytrpět všechno, protože potom přijde zasloužená odměna. Pokud máte potíže, nebojte si říct o pomoc. Stačí zpráva nebo telefonát a pomoc přijde. Není dobré na to zůstat sám. Říct si o pomoc není selhání,“ uzavírá Klára.

Celý rozhovor s Klárou si můžete přehrát v úvodu článku. Pokud chcete podpořit oběti finančně, můžete si vybrat některou ze sbírek na webu organizace Věřím ti.