Skleněný unikát ve Zlíně komunisté přestavěli k nepoznání. Odvážný plán mu měl vrátit původní tvář

Na všechny návrhy a vize se můžete podívat ve videu.

Tomáš Baťa byl zlínský obuvnický magnát a vizionář, jehož způsob myšlení a progresivní přístup k podnikání bychom dnes mohli přirovnat k osobnosti Steva Jobse. Věřil ve svobodné podnikání, osobní odpovědnost a iniciativu jednotlivce.

Baťa tragicky zahynul v červenci 1932 při leteckém neštěstí a ve Zlíně tehdy nebyl nikdo, koho by tato ztráta nezasáhla. Už na první výročí jeho smrti byl tak otevřen památník navržený Baťovým dvorním architektem Františkem Gahurou, který měl být architektonickým vyjádřením Baťovy filosofie. A právě to z něj později učinilo stavbu, která byla přímo trnem v oku nově nastupujícímu komunistickému režimu.

Když komunisté v roce 1948 uchvátili moc v Československu, začali systematicky ničit všechny symboly Baťova úspěchu. O tom svědčí i přejmenování Zlína na Gottwaldov podle prvního komunistického prezidenta. Ve stejném roce byl zbaven svého jména i samotný památník, z něhož se stal Dům umění.

Definitivním zostuzením této památky pak byla jeho přestavba v letech 1954 a 1955. Boční, necitlivé přístavky udělaly definitivní tečku za moderní stavbou a pohřbily její původní myšlenku i vzhled.

Téměř celé tři dekády komunistické vlády měly Baťův památník vymazat ze vzpomínek místních. „Nový“ Dům umění byl přestavěn pro galerijní expozici a začal být využíván i místní filharmonií.

Původně vzdušný nezastavěný interiér vystřídal zaplněný prostor, který v 80. letech už zdaleka nepostačoval potřebám dvou kulturních institucí. Právě nedostatek výstavních ploch vyvolal diskuzi o nové přístavbě a první příležitost legálně, a s posvěcením režimu, očistit Baťovskou historii.

Architekt Ivan Přikryl přišel v roce 1981 s návrhem, kde hájil potřebu zbavit původní skleněnou kostru bočních „komunistických“ přístaveb. Zdůrazňoval přitom, že právě ty jsou největší překážkou pro jakékoli další rozšíření. Novou přístavbu záměrně navrhl za budovou, a to i přes poměrně složitý svažující se terén.

Tímto krokem mohl být znovu oživen „zapovězený“ pohled na původní památník, který byl symbolem zlínské odvahy a identity. Ačkoliv si každý ze Zlína přál, aby tento projekt spatřil světlo světa, nestalo se tak. Na vině byly především finance, ale také ohlašující se politická změna.

Po roce 1989 už Baťovu odkazu nikdo nebránil. Zároveň zde ale byla i filharmonie Bohuslava Martinů a galerie, které tento prostor potřebovaly pro svůj provoz. Památník Tomáše Bati měl logicky na tento objekt právo nejvyšší. Architektonické návrhy z roku 1994 s jeho obnovou už ale nepočítaly a upřednostnily dvě kulturní instituce. Nakonec ale ani ty kvůli financím nebyly realizovány a obě instituce dostaly v budoucnu své vlastní oddělené reprezentativní prostory.

Když tedy v polovině 90. let zavítal do Zlína newyorský kritik a teoretik architektury, poznamenal toto: „Jediným zklamáním byl Baťův památník, který je špatně udržovaný. Jestli byl kdy důvod pro přestavbu důležitého historického díla, pak je to tento dům.“

Dnes už víme, že na kritikova slova se našla správná odpověď. Rekonstrukce v letech 2016–2019 navrátila budově její původní funkci. Současný Zlín a jeho návštěvníci se tak mohou kochat pohledem na Baťův památník, který je přesnou kopií toho Gahurova ze třicátých let.

Příběh této nerealizované přestavby tak nedoprovází pachuť ani zklamání z neúspěchu. V tomto případě ukázal Přikrylův nerealizovaný návrh odvahu pro budoucí směr a návrat ke kořenům.