Článek
„Skoro celá naše rodina je bednářská, praděda, děda, strejda i já jsme bednáři. Jelikož se už bednářské řemeslo nevyučuje, tak syn je stolař. Ale dělá to samé, co já,“ svěřil se hrdě Novinkám Miroslav Vrtěna.
Vrtěnova rodina se věnuje hlavně vyrábění soudků, bednářských výrobků je ale celá škála. „Když se za první republiky vdávala nevěsta, tak měla celou bednářskou výbavu – škopek na zelí, škopek na maso, vaničku pro děti, velkou vanu na koupání, dřez na nádobí, putýnku pro kozu, větší putýnku pro koně, pro krávy nebo velké kádě. Tenkrát bylo všechno ze dřeva,“ vysvětlil.
Rodina pana Vrtěny vyrábí sudy už několik generací.
„Děláme malolitrážní soudky. Jde o dárkové zboží,“ uvedl. „Vyrábíme je z dubového a akátového dřeva, to jsou hlavní dva druhy dřeva na výrobu sudů. Pak se můžou vyrábět také třešňové sudy nebo švestkové, zkrátka ze stromů se sladkým ovocem,“ dodal Vrtěna.
Precizní práce na milimetry
V bednářském řemeslu jde více než v jiných jemu podobných především o preciznost. „Stolař, když udělá skříň nebo stůl a bude na něm malá škvírka, tak to zaretušuje a nic se nestane. Kdyby byla škvírka na sudu, tak ho můžete celý zahodit,“ upřesnil bednář.
„Nejprve se musí vybrat dřevo, musí to být hustoleté dřevo, ne třeba dubové z jižní Moravy z lužních lesů, které je řídkoleté a propouštělo by,“ popsal postup ještě před zahájením samotné výroby.
„Když už tedy mám kvalitní dřevo, tak musí být alespoň tři roky vyschlé, pak můžu začít vyrábět. Dnes se to už dělá částečně strojově, dříve se to štípalo. Takže to bylo po letech a ten sud vydržel podstatně déle, protože se ta voda do dřeva nevpíjela a to dřevo hnilo méně. Dobře udělaný a udržovaný sud před sto lety vydržel třeba dvě generace,“ tvrdí Vrběna s tím, že na sud se musí nandat i obruče, které jsou z kovu – nerezu, mosazi nebo zinku.
Kov se vaří a ohýbá, aby na soudek správně sedl. „Všechno musí sedět na milimetry, to se naučíte během let,” usmívá se Vrtěna s tím, že člověk musí mít pro řemeslo cit.