Článek
Nic nového pod sluncem. Od roku 1989 jsme takových vystěhovaleckých vln zažili několik. První přišla s restitucemi, poslední žijeme dnes. A i když statistiky říkají, že většina současných „uprchlíků“ míří spíš do satelitů, jež rekordně znásobují počet obyvatel vesnic v okolí Prahy či Brna, najde se i spousta lidí, kteří se rozhodnou řešit situaci radikálněji.
Pro tyto odvážlivce máme obdiv a radu: Mějte na paměti, že i v 21. století náplava leckde zůstává náplavou a romantika také dost bolí. To ostatně dokládají i příběhy těch, kteří cestu z města už podnikli a nevrátili se. Zatím.
Lenka Hlaváčková: Na dovolenou do velkoměsta
První příběh není o stěhování z metropole, ale rovnou z Nového Zélandu. Tam Lenka Hlaváčková s Miroslavem Indrou vyrazili v roce 2003 na prázdninovou výpravu a zůstali ve městě Christchurch deset let. Vybudovali tam dvě prosperující firmy, postavili si dům, narodily se jim dvě děti. Když ale měla starší dcera jít do první třídy, rozhodli se vrátit do Česka.
„Bylo nám třicet, dosáhli jsme všeho, co jsme chtěli, ale abychom to vše udrželi, nemohli jsme přestat podnikat, a tak jsme pracovali a pracovali. Svoboda se vytratila,“ říká Lenka Hlaváčková a je ráda, že to dokázali rozseknout. A že na Broumovsku objevili zanedbaný statek, který se jim stal novým domovem.
Polorozpadlá budova z 18. století se v Hejtmánkovicích u Broumova díky nim probudila z kómatu a dnes vzkvétá. Hlaváčková tu pod značkou Kytice z vesnice pořádá workshopy a květinami ze své zahrady krášlí společenské akce v celém okrese. Založila tu s kamarádkou i módní značku Laiva, která slaví úspěchy s modely z afrického brokátu, což je specialita místní textilky Veba. A Miroslav pokračuje ve zvelebování statku, provozuje truhlářskou dílnu…
„Pražské kamarádky si myslí, že jsme se v pohraničí zakopali a zničili budoucnost našim třem dětem, když jsme je nedali do prestižních škol. Jenže pro malé dítě je přece lepší běhat po zahradě, sbírat vejce v kurníku, hrát si u potoka, v lese,“ říká Hlaváčková. Nicméně přiznává, že se to teď trochu komplikuje s pubertou. „Starší děti se chtějí socializovat, a tak nejezdíme v poslední době na dovolenou k moři, ale do velkoměst.“
Po více než deseti letech na Broumovsku také připouští, že i ona s mužem potřebují změnu. „Nedá se říct, že by nových příležitostí bylo na venkově méně. Musíte se ale víc prokousávat, když chcete podnikat a přitom pomoci kraji. Většina lidí je jinak naladěna, ale jsou tu i mnozí, kteří doslova dýchají pro region. S nimi mě to nabíjí.“
Krizi je připravena čelit zase po svém. Rozhodli se s manželem, že pro příští rok omezí podnikání, pronajmou statek a po čtyři letní měsíce budou s dětmi putovat napříč Evropou – od jedné biofarmy ke druhé. Dva týdny budou pracovat, týden poznávat, odpočívat u moře. „Chceme si užít čas, kdy ještě můžeme být se všemi dětmi, také se podívat, jak to dělají jinde na venkově. A možná si potřebujeme i uvědomit, co sami tady máme. A být vděční.“
Martina Kuchařová: Koně pod oknem
„Žijeme na venkově, protože jsme se s Ondřejem před patnácti lety shodli na tom, že chceme být spolu, mít dům a založit rodinu. On vymyslel, že budeme žít pospolu i s mými koňmi. Nebránila jsem se,“ směje se Martina Kuchařová.
A protože se na koně chtěla dívat přímo z okna, museli hledat větší pozemky, a tedy dál od metropole. Stanovili si přitom limit jedné hodiny dojezdu do Prahy, protože Ondřej v ní podniká a Martina má ráda svou práci v HR. Hledali také obec, která by se jim líbila a měla základní občanskou vybavenost.
HR specialistka Martina Kuchařová žije s rodinou a koňmi ve Stříbrné Skalici.
Všechny tyto požadavky splnila Stříbrná Skalice. „Přivítala nás povodní, kterou tu několik let nezažili. Prý se takhle vždy vítají noví obyvatelé skalického podhradí,“ vzpomíná Kuchařová.
Pod náměstím postavili dům, který dnes vypadá, jako by tu byl odjakživa, vedle něj mají rozhlehlé pastviny a les. Říkají přitom, že jsou zemědělci jen „na částečný úvazek“, protože jinak jsou prací dál spojeni s Prahou. Vybalancovat to podle Martiny není tak úplně jednoduché.
„Dříve jsme měli u domu i slepičky, ale skloubit mateřství, dva koně, ambice, zdraví a starost o další tvory už nebylo možné. Romantika se proměnila v dřinu, tlak a vyčerpání, a tak máme jen to, na co stačíme. I tak je to výzva, zvlášť když přijde nemoc.“
Jejich dvě děti chodí ve Skalici do školky a školy, rodina tedy zapadla přirozeně do komunity. „Moc bych si přála, aby všichni obyvatelé Skalice konstruktivně spolupracovali, aby jim záleželo na místě, kde bydlí, nepomlouvali se, neškodili si. Utopie? Možná. Ale vlastně hodně lidí, se kterými se tady stýkáme, takoví jsou,“ říká. „A takovou soudržnost? Tu ve městě nezažijete. Když je někdo v nouzi, hned se tady seběhne parta sousedů a nezištně pomohou.“
Sen, který Kuchařovi ve Skalici žijí, je někdy náročný, ale stojí za to. A tak i úmorné dojíždění po D1 do Prahy se snaží brát s humorem. „Vždy, když mi bylo ouvej z přemíry práce, když mě štvala kuna zabydlená v podkroví nebo vosy, které si udělaly hnízdo přímo nad kočárkem, jsem snila o tom, že se na víkendy přesunu do pražské garsonky, kam nikdo nebude smět. Ta představa je pořád dobrá, myslím! Jen bych odtamtud honem rychle spěchala zpátky domů.“
Lenka Vochocová: Jiný smysl
S medioložkou Lenkou Vochocovou jsme v rozhovoru na stránkách Stylu pro ženy před časem řešili, jak lidé diskutují na sociálních sítích, na její osobní příběh tehdy moc prostoru nezbylo. Lenka pracuje na katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a se svým mužem, projektantem, a dvěma dětmi bydlí v západočeské vesnici Kostelec.
„Vyrostla jsem v Plzni, ale často jezdila k babičce na vesnici. Potom jsem si roky odžila v Praze. Nejsem ale městský typ, můj muž také ne. Jak to šlo, utíkali jsme ven, já si záhy u rodičů postavila několik úlů. A pak jsme se za včelami přesunuli,“ vysvětluje vědkyně, která teď kombinuje cesty na pražskou univerzitu s home officem.
„Ve škole vedu řadu kurzů, jichž se účastní mnoho studujících, jsem v permanentním sociálním kontaktu. Protože jsem ale spíš introvertka, potřebuji pak víc klidu. Jiný smysl.“
Onen další rozměr jí dává farma, kterou si s manželem vybudovali na okraji obce čítající asi čtyřicet obyvatel. Hospodaří spolu skoro na pěti hektarech, ale berou to jako farmaření v „hobby režimu“, přičemž zásadní je pro ně krajinotvorba a podpora biodiverzity.
„Není to klasický ekonomický byznys, ale včely, ovečky a prasátka spásající louky si na sebe vydělají. Ještě nám i něco zbude, a tak můžeme budovat remízky, stromořadí. Usilujeme o model krajiny užitečné nejen člověku, ale zvláště planetě.“
Vědkyně Lenka Vochocová se svým mužem farmaří v „hobby režimu“.
V praxi to znamená hodně práce, početný strojový park, včetně kombajnu či balíkovačky sena, a také nové zkušenosti a vztahy.
„Náš dům stojí na konci vesnice, ale architekti jej koncipovali tak, aby k ní nebyl zády. Ráno vyjdu z domu a soused už volá: ‚Tak co děláš?‘ líčí Lenka Vochocová. „To je moc fajn, ale společenský život se mi víc rozpohybovat nepovedlo. Máme tady krásný kostel, který postavil žák Santiniho. Pokusila jsem se v něm pořádat koncerty, ovšem kritické ohlasy mě odradily. Prý nemám tahat do vesnice cizáky. V Kostelci jsem tedy neuspěla, zato jsem našla spřízněné duše v okolních vesnicích. Pár se nás dalo dohromady napříč obcemi okolo Berounky, pořádáme mnoho akcí společně, a to i v krajině.“
Stejně jako Lenka Hlaváčková a Martina Kuchařová, ani Lenka Vochocová není smířená s tím, že rodina musí mít na venkově dvě auta. Protože ale autobus do vesnice zavítá jen dvakrát denně, nezbývá jim než denně děti rozvážet do školy a do kroužků v okolí. Přesto by neměnila.
„Otevřete dveře a jste na louce, jdete si zaplavat do jezírka, pracovat anebo jen tak zevlovat. Stále něco pozorujeme. Dcera už zná všechny ptáky, srnčí se pase pod okny… Jiný rozměr.“
