Článek
Časy, kdy bylo až komické mluvit před svatbou o majetku, protože všichni vydělávali mizerně, vzaly za své s posledními záchvěvy komunismu. Přes třicet let žijeme v reálném kapitalismu, a tak nezbývá než počítat s příjmy i výdaji, s krizí manželskou, ekonomickou, ba i epidemiologickou.
Je poměrně jednoduché přijít o zaměstnání, profesi nebo firmu. Není neobvyklé se zhroutit, vyhořet, onemocnět… Představovat si tyto situace, když zrovna hledáte nejromantičtější lokaci pro svatbu, je sice trochu drsné, ale na druhé straně, kdo z nás nemá kamarádku (nebo dokonce několik kamarádek), která se pár roků od velkolepého obřadu ocitla najednou sama s dětmi, a to v domě na hypotéku, s autem na leasing a s očima pro pláč.
Jen byla šťastná
Moje kamarádka nestihla uronit jedinou slzu, jaký to byl sešup. A přitom neudělala žádnou chybu, jen byla šťastná, že partner je ochoten s ní sdílet nejen lože, ale i rodinné podnikání. A tak mu předala řízení farmy, kterou její táta po restituci tak zoufale chtěl obnovit, až z toho umřel. Novomanžel se závazku nezalekl. Hned koupil traktor, opravil stáje i stodoly, pořídil další stroje, další koně, krávy… Přišli na buben celkem zostra, děti chodily ještě na první stupeň. Prodej usedlostí, polí a lesa naštěstí stačil na umoření dluhů. Ona se však odstěhovala na druhou stranu republiky, aby našla práci a levný byt a nemusela se stydět za bankrot. S manželem se už neviděla, ani střídavá péče o děti nebyla tématem.
O děti se zato soudila dlouze a bolestně dcera mé další kamarádky. Na oltář manželství sice nepoložila nemovitosti po předcích, ale otěhotněla už ve dvaceti a musela se chtíc nechtíc spolehnout na manžela. Byznys plán měl prý celkem slušný, ale pronajímání pronajatých nemovitostí turistům se jaksi nevyvedlo. Stouply náklady, klesla nálada, no pak ten covid, znáte to. A byť ona neměla o těch číslech žádnou páru, u soudu se s ním podělila o milionové dluhy. Respektive, podělili se její rodiče, kteří nemohli nechat dceru, toho času potřetí těhotnou, na holičkách. A pomáhat jí budou pravděpodobně až do totálního vysílení.
Znám jen ženské příběhy. Ale určitě existuje i bezpočet mužů, kteří v manželství ztratili víc, než si dokázali před svatbou vůbec představit. Všechny ty kauzy mají společné jedno – ani jeden z protagonistů nepomyslel na předmanželskou smlouvu.
Bič společného jmění
Právníci na to mají výstižný termín „sázka o polovinu majetku“. Jestli nevíte, o čem je řeč, tak jste se nerozváděli ani nevdávali dceru či neženili syna a pak nezažívali bitvu jménem „společné jmění manželů“. To vzniká automaticky, ze zákona, když snoubenci uzavřou sňatek (a nedohodnou-li se před ním jinak). A když případně dojde na rozvod, dělí se vše, co jejich společné jmění představuje, na dva rovné díly. Je jedno, kolik budov či firem postavili společně nebo každý na vlastní pěst anebo kolik vyrobili dluhů. Nehraje roli, kdo se o to vše víc zasloužil, a to v negativním či pozitivním smyslu. Společné jmění manželů se prostě u soudu „vysype“ na hromadu a pak se rozpočítává: jedna koruna tobě, jedna mně…
Kdo to někdy zažil, už víckrát nechce. A jestliže se ještě vůbec odhodlá vstoupit do manželství, určitě nehodlá dát znovu v sázku polovinu svého majetku, ale hledí se proti pověstnému půlení společného jmění obrnit. Česká legislativa už k tomu řadu let nabízí účinný nástroj v podobě předmanželské smlouvy. Ale hádejte, kolik párů z 45 až 50 000, jež jdou ročně k oltáři, ji skutečně uzavře? Přibližně jedna pětina. Dobrá zpráva je, že toto číslo se zvyšuje.