Článek
Je rozdíl mezi zlozvykem a špatným návykem?
Myslím, že automaticky jsme zvyklí říkat spíš zlozvyky, proto jsem se rozhodla knihu pojmenovat Národní sbírka zlozvyků. Toto slovo se používá často, zatímco špatné návyky třeba já osobně nepoužívám skoro vůbec.
Jak tedy definujete zlozvyk?
V rámci našeho projektu jsem už na začátku stanovila definici: „Zlozvyk je chování člověka, které jemu samotnému vadí a opakuje se.“ Všechno, co do toho spadá, ve sbírce může být, takže se nám tam vejde docela dost záležitostí. Mou definici nicméně neustále někdo rozporuje. Že to není zlozvyk, ale zvyk, pracovní deformace, úchylka či diagnóza.
Lidé dnes moc nerozumí psanému textu, takže jim je potřeba občas připomenout, co to slovo znamená. Když pochopí, že zlozvyk je něco, co dělají pořád dokola, i když jim to vadí, zjistí, že těch zlozvyků mají opravdu spoustu.
Když si své zlozvyky uvědomí, začnou s tím něco dělat?
V podstatě ano, a to je velmi důležité. Ukázalo se, že není zajímavé zlozvyky jen sbírat, ale že je extrémně zajímavé, jak na ně lidi reagují, jak se s nimi vyrovnávají. A to jsem se rozhodla do té knihy zařadit taky.
Jsou tam přímo návody, jak se s konkrétními zlozvyky vypořádat?
Je tam třeba: „Na manželovi mi vadí tohle a takhle jsem se s tím vyrovnala…“ Proto je Sbírka zlozvyků pro tolik lidí inspirativní. Obsahuje spoustu návodů. Není to jen o tom, že je třeba někdo na něčem závislý, ale dá se zjistit, jak se s tím vyrovnat, jak na to reagovat, s čím počítat. To je její velká přidaná hodnota.
Jakým způsobem zlozvyky sbíráte?
Hlavně osobně. Při setkáních s oborovými skupinami i jednotlivci. Kniha vznikla na desítkách tisíc rozhovorů s respondenty od malých dětí až po umírající na LDN. Obešla jsem desítky škol, sociálních zařízení, domovů seniorů, dětských domovů i různých firem. Sběr stále pokračuje také na webu a prostřednictvím sociálních sítí, ale 80 % práce muselo proběhnout v terénu, aby se lidé otevřeli a byli ochotní sdílet.
V seznamu přímo vašich osobních zlozvyků je například: „Říkám věci narovinu.“ Není to spíš ctnost?
Jenže mně to docela dost lidí vyčítá. Jim se to nelíbí. Ano, v podstatě je to ctnost, ale vzhledem k tomu, že se mě kvůli tomu lidi bojí, tak myslím, že to je v mém případě považováno za zlozvyk.
Vám to tedy nevadí, ale škodí?
Přesně tak, protože lidé mi to vyčítají. Že mám být třeba větší diplomat, že není potřeba všechny věci říkat.
Co lidé běžně považují za zlozvyky?
Když jsem si to ověřovala jednoduše na ulici, zjistila jsem, že je to kousání nehtů, kouření, chození pozdě… a tím to v podstatě končí. Kdybych tu knihu měla dělat o tom, v jaké oblasti se nasbíralo nejvíc zlozvyků, byla by celá jen o chlastání. Takže jsem si postupně vyvíjela metodu, jak se vůbec k něčemu dostat, aby to pořád nebyly řízky na dovolené a ponožky v sandálech.
Dá se vůbec říct, které jsou opravdu nejčastější?
Ve Sbírce je už na 40 tisíc položek. Škála je nesmírně široká. Každý po mně chce statistiku, ale já jsem ji nedělala. Nestála jsem o ni a nezajímá mě. Zajímá mě nejširší škála variací zlozvyků.
Musela jste z někoho zlozvyky vyloženě páčit?
Zatímco někteří lidé nemají problém cokoliv na sebe prozradit, třeba sportovci toho absolutně nejsou schopní. To je pro mě úplně prokletá kategorie. Podobně je to u některých vrcholných politiků.
Myslí si, že žádné nemají, nebo nechtějí říct, aby to na ně nevrhalo špatné světlo?
U politiků to souvisí s předvolební kampaní. Něco podobného se mi stalo u známých osobností. Když jsem je oslovila, tak si z toho všichni dělali reklamu. Říkali věci, kterými se chtěli pochlubit, třeba že jsou moc hodní. Chtěli Sbírku zlozvyků použít k sebeprezentaci, takže jsem to celé stornovala. U sportovců to může být tím, že je ten formát sám o sobě nezajímá.
A co srovnání žen a mužů?
Opravdu nejhůř se pracovalo s muži nad 50 let. Je to skupina, která je schopná vyjmenovat zlozvyky úplně všech ostatních, jen ne své vlastní.
Prozraďte nějaké opravdu bizarní zlozvyky?
Hodně bizarností najdete v gurmánské části. Třeba zapíjení jídla sójovou omáčkou, nebo že někdo sní kompletně celé kuře i s kůží a kostmi.
V rámci tělesnosti a sexu je toho hromada. Například nám někdo poslal pomeranč strčený v zadku. To si pak nejste jistá, jestli je to humor, nebo to myslí vážně.
Když se třeba opakovalo kousání nehtů, stanovila jsem, že to vezmeme jen v případě, že člověk přihlásí nějakou zajímavou variaci. Takže máme třeba kluka, který si kouše nehty na nohách. Pak další tělesné zlozvyky, kdy si třeba trhají vlasy a pak je jedí.
To už ale opravdu je diagnóza.
Asi ano. Máme tam paní, seniorku, která je na univerzitě třetího věku, a napsala nám, že třicet let každý den jedla krejčovskou křídu, protože věřila, že tím zhubne. Nebo paní, která volá na telefon své mrtvé mamince.
Potom hodně pracovní deformace, které jsou velmi bizarní. Ale fakt velmi. Kdy si lidé přenáší pracovní chování domů. Třeba je tam pán, který dělá pětatřicet let hlídače, a i doma mají sešit, kam si píšou odchody a příchody. Máme tam učitele, kteří přesazují lidi v tramvajích.
Pak různé bizarní sbírky. Logicky, člověk, který něco sbírá, to jako zlozvyk sám nepřihlásí. Tudíž 99 % nám nahlásily rodiny. Máme tam pána, který krade dopravní značky na silnici a sbírá je. Máme lidi, kteří hromadí toaletní papír.
Tomu se věnujete v kategorii Češi a záchod.
V kategorii, kterou jsem neměla vůbec v plánu. A „hajzlpapír“ má svou samostatnou kapitolu. Jsou tam lidi, kteří ho nepoužívají vůbec, nebo se utírají něčím jiným. Někdo si na něj píše úkoly. Je tam paní, která ho notoricky nakupuje. Pokaždé, když jde do obchodu, koupí i toaleťák. Ve Sbírce je spousta věcí, nad kterými nemáte vůbec kontrolu. Nějak se vám zvrhnou.
Máte tam i nebezpečné záležitosti.
Mluvili jsme se zloději, pornoherci, lidmi ve vězení. Je tam spousta netypických témat. Ta kniha není jen humor. Obsahuje i hluboké problémy české společnosti v různých oborech.
Zaznamenala jsem od vás větu: „Když si tu knížku přečtete, máte daleko raději lidi.“
Najednou totiž vidíte ty lidi kolem sebe jinýma očima. Každý z nich má nějaký rituál, který vás může pobavit a zaskočit. Vůbec nevíte, co si myslí. To jenom dedukujete z toho, jak třeba vypadá. Kniha umožňuje skutečně nahlédnout do přemýšlení českého člověka. Tak to aspoň vnímám.
Zároveň lidi, co ji čtou, můžou zjistit: „Já jsem si myslela nebo myslel, že jsem takovej magor, a teď vidím, že někdo dělá tohle…“ Pro mnoho lidí může být hodně úlevné, že se tam poznávají.
Co dalšího teď ke knize plánujete?
Kniha je pouze takový mezistupeň. Můj hlavní záměr byl skrz zlozvyky propojovat lidi. Postupně se tedy přidává spousta dalších věcí a aktivit. Letos pořádáme druhý ročník Vánočního festivalu zlozvyků.
Co se tam bude dít?
Už loni jsme tam měli zpovědnice, kde se lidé mohli svěřit a pak s nimi vedla dialog umělá inteligence. Letos v nich budou sedět živí lidé. V šesti zpovědnicích se během prosince vždy na osm hodin denně prostřídají duchovní, známé osobnosti či terapeutky. AI na ně potom naváže.
Přizvali jsme i zástupce organizací na podporu duševního zdraví. V gastrozóně budeme mít tři špičkové kuchaře, kteří připraví menu podle zlozvyků. Bizáry, jako sekanou v koblize. A doufám, že v rámci Festivalu zlozvyků spustíme novou seznamku, kterou vytvářím.
