Článek
Dřív býval životní scénář přehlednější. Škola, práce, svatba, děti, bydlení. Dnes si mnohem častěji sami určujeme, kdy se vdát, jestli mít děti, kde žít nebo zda zůstat v práci, která nám přestala vyhovovat. S větším množstvím možností ale přichází i větší odpovědnost za vlastní volbu.
„Náš mozek se umí neustále učit a přizpůsobovat, ale základní nastavení se nemění tak rychle jako svět kolem nás. Je to trochu jako starý operační systém, na který jsme nahráli spoustu nových aktualizací. Umíme pracovat s obrovským množstvím možností, ale v nejistotě se pořád ozývá ten původní program: Pozor, můžeš udělat chybu,“ vysvětluje rodinná a vztahová mediátorka Klára Bauer Harazinová.
Strach z chyby přitom zahrnuje obavu z toho, co se po rozhodnutí dozvíme o sobě, o druhých i o tom, co jsme opustili. Typické je to například při úvahách o odchodu z dlouhodobě nefunkčního vztahu. Žena se nerozhoduje pouze mezi tím, zda zůstat, nebo odejít. Ve hře jsou děti, bydlení, finance, každodenní fungování i obava z toho, zda zvládne nový život sama. Z původně jednoduchého „odejít, nebo zůstat“ se tak stává několik navazujících rozhodnutí, z nichž každé má své důsledky.
Přemýšlení pomáhá. Do chvíle, kdy se začne opakovat
Delší rozhodování samo o sobě nemusí znamenat nerozhodnost. Pokud přináší nové informace, umožňuje porovnat souvislosti a podívat se na situaci z jiné strany, může být užitečné.
Psycholožka Amanda Nimon-Peteresová upozorňuje, že problém nastává ve chvíli, kdy další přemýšlení už rozhodnutí neposouvá. Znovu procházíme stejné argumenty, ptáme se dalších lidí, hledáme další informace a čekáme na pocit, který nám konečně dovolí říct: Teď už vím, že je to správně. Pokud nové informace nepřicházejí, další čas sám o sobě odpověď nepřinese. Z rozhodování se postupně stává ověřování, zda jsme náhodou něco nepřehlédli.
Někteří nehledají dobrou volbu, ale dokonalou
Představa, že mezi všemi možnostmi existuje jedna ideální, kterou stačí objevit, může rozhodování ještě prodloužit. Poznáte to třeba podle toho, že hledáte nejlepší práci, nejlepší bydlení nebo ideální okamžik pro zásadní životní krok. Psychologie pro tento způsob rozhodování používá pojem maximalizování.
Pozornost se přitom postupně přesouvá k tomu, co jednotlivým možnostem chybí. Ani po výběru pak nemusí přijít spokojenost, protože v hlavě zůstává otázka, zda někde nebyla ještě lepší varianta.
Místo hledání odpovědi na to, „Která možnost je nejlepší?“ je tak lepší se zeptat: „Co je pro mě v této životní fázi nejdůležitější?“ Najednou není potřeba porovnávat všechno se vším. Hledáme cestu, která odpovídá současným prioritám, a přijímáme, že každá volba něco přinese a něco jiného ponechá stranou.
Právě snaha najít ideální řešení často vede k tomu, že se člověk s rozhodnutím nedokáže pohnout dál. Někdy se tak hledání dobré volby změní v její neustálé odkládání. Člověk sbírá další názory a nové argumenty, ale rozhodnutí se neposouvá. Mění se jen množství informací, nikoli ochota udělat první krok.
„Odklad v takové chvíli přináší pocit bezpečí. Definitivní krok zůstává před námi. Život kolem nás ale běží dál. Vztah se vyvíjí, pracovní situace se mění a některé příležitosti se časem zavřou. Odložit můžeme svůj krok. Okolnosti tím nezastavíme,“ říká Bauer Harazimová.
Stačí se zeptat: „Co ještě potřebuji vědět?“ A pokud už není co zjišťovat, přijde další otázka: „Jaký je můj první krok?“
Některé volby lze později změnit
Jiná situace je, když zvažujete novou práci, a jiná, když přemýšlíte o rozvodu. Z práce můžete po několika měsících odejít. U rozpadu rodiny už podobný krok přináší mnohem víc důsledků.
Klára Bauer Harazinová proto doporučuje dát si u rozhodnutí, která lze později změnit, předem čas, po kterém se k nim znovu vrátíme. U nové práce to mohou být třeba tři měsíce. Pak si stačí říct: Máme více energie? Zlepšily se podmínky? Přinesla změna to, co jsme čekali? Takový postup dává novému směru prostor ukázat, co skutečně přináší.
Dobrá volba nemusí dopadnout přesně podle představ. Přijmete novou práci, po půl roce zjistíte, že vám nesedí, a přesto to nemusí znamenat, že jste udělali chybu. Do života totiž vždy vstupují okolnosti, které předem neznáme.
Klára Bauer Harazinová k tomu používá princip D.I.X. Nejprve si přesně pojmenovat, co se děje. Potom si ujasnit vlastní potřeby a prožívání. A nakonec vše převést do konkrétního kroku. Právě poslední část bývá rozhodující, protože pomáhá opustit nekonečné přemýšlení a vrátit se k jednání.
Jistotu o správnosti rozhodnutí mít předem nikdy nebudeme. Můžeme ale vědět, proč jsme si zvolili právě tuto cestu. A některé odpovědi přijdou teprve časem.
