Článek
„Setkávám se s lidmi, kteří jsou v životě úspěšní a dosáhli prakticky všeho, po čem toužili. Okolí je vnímá jako lidi, kterým se daří. Oni sami ale říkají, že necítí klid ani štěstí, které od toho všeho očekávali,“ říká certifikovaná koučka a párová poradkyně Tereza Bánský.
Mluví o prázdnotě, vyčerpání, smutku nebo samotě. Nejvíc je ale mate jedna věc: „Proč nejsem spokojený, když mám přece všechno, o co jsem tolik let usiloval?“
Celý život jsme měli za čím běžet
Dlouhá léta jsme měli jasný důvod, proč ráno vstát a pokračovat dál. Bylo potřeba něco zařídit, dokončit nebo vyřešit. Vystudovat. Najít si práci. Zařídit bydlení. Postarat se o děti. Posunout se dál. Postarat se o rodinu.
A když se objevila únava nebo pochybnost, nebyl čas se nad tím pozastavit. Snadno jsme si to vysvětlili tím, že jde jen o dočasné období. Až budou děti větší. Až dokončíme rekonstrukci. Až dostanu lepší práci. Až si konečně odpočineme.
A pak jednoho dne zjistíme, že většina věcí, za kterými jsme tak dlouho běželi, je vyřešená. Děti odrostly. Kariéra je stabilní. Bydlení je zařízené. Není už co dál budovat, o koho pečovat. A právě tehdy se může objevit otázka, na kterou dřív nebyl čas: Co chci vlastně já?
Najednou není kam dál spěchat
„Mnoho z nás nikdy neudělalo velké životní rozhodnutí skutečně svobodně. Spíš reagujeme na situaci a děláme logické kroky. Škola, práce, povýšení, svatba. Ve čtyřiceti už možná žádný další logický krok není na pořadu dne,“ dodává koučka. Právě tehdy může přijít setkání se sebou samým.
Po letech, kdy jsme organizovali život podle práce, rodiny a potřeb ostatních, najednou zjistíme, že vlastně nevíme, co bychom dělali, kdybychom měli volné odpoledne jen pro sebe. Co bychom si vybrali, kdyby tentokrát nikdo nic nepotřeboval?
Neznamená to, že rodina, práce a všechno, co jsme dosud vybudovali, ztratilo smysl. Může se ale ukázat, že jsme se na dlouhou dobu stali především manželem, manželkou, rodičem, zaměstnancem nebo tím, na koho je spoleh. A tomu, co chceme my sami, jsme během let nechávali stále méně prostoru.
Když chceme znovu něco cítit
Takové zjištění nebývá příjemné. Zvlášť když jsme byli dlouho zvyklí řešit každý nepříjemný pocit další aktivitou nebo novým cílem. „Vzniklá prázdnota nás může snadno tlačit k tomu, abychom ji zaměnili za adrenalin. Lidé pak hledají něco, co jim znovu přinese pocit živosti,“ říká koučka.
Právě proto mohou být některé změny, které přicházejí kolem čtyřicítky nebo padesátky, pro okolí tak překvapivé. Ten, kdo ještě před pár lety působil spokojeně, najednou odejde z práce. Jiný ukončí dlouholetý vztah. Další začne dělat věci, které by dříve sám považoval za nesmyslné.
Nejde jen o krizi středního věku
Podobné období se často označuje jako krize středního věku. Jenže právě slovo krize může vyvolávat dojem, že se něco pokazilo a je potřeba to co nejrychleji vyřešit.
Ve středním věku se také častěji vrací otázka, jestli nám život, který jsme si vybudovali, stále dává smysl. Výzkumy zároveň ukazují, že životní spokojenost v řadě zemí během středního věku klesá. Ekonom David G. Blanchflower analyzoval data ze 145 zemí a popsal takzvanou křivku štěstí ve tvaru písmene U. Její nejnižší bod v průměru vyšel na 48,3 roku.
Jedno číslo samozřejmě neznamená, že každý člověk kolem padesátky musí být nespokojený. Ukazuje ale, že pokles životní spokojenosti v tomto období není ničím neobvyklým.
Pocit prázdnoty je přitom dobré odlišit od obyčejné únavy. Po náročném období si odpočineme a síly se postupně vrátí. Pokud se však vyčerpání vrací i po dovolené a mizí chuť plánovat nebo se těšit na věci, které nám dřív přinášely radost, stojí za to všímat si, co se v nás vlastně děje.
Nový život není vždycky potřeba
Když zjistíme, že nejsme spokojení, snadno začneme hledat, co je špatně. Partner. Práce. Nedostatek peněz. Místo, kde žijeme…
Někdy skutečně nastane situace, kterou je potřeba změnit. Jindy jsme se jen v životě, který jsme si postupně vybudovali, sami někam ztratili. „Prázdnota nemusí znamenat nedostatek aktivit. Může znamenat nedostatek kontaktu se sebou a ztrátu vlastní identity,“ upozorňuje Bánský.
Nejdůležitější není hned vědět, co chceme změnit. Někdy stačí začít tím, že si vůbec připustíme, že něco potřebujeme i my. Nemusíme proto hned dávat výpověď, opouštět partnera ani začínat znovu na druhém konci světa. Někdy stačí odmítnout další povinnost, vrátit se ke koníčku, který jsme před lety odložili, nebo si jednoduše dovolit odpočívat.
A nakonec si položit otázku: „Co z toho všeho jsem vlastně ještě já?“
