Lidé bez respektu k autoritám si často zbytečně komplikují život

Někteří lidé mají potřebu rozporovat téměř všechno. Nejde o snahu něco lépe pochopit ani o hledání nejlepšího řešení. Často jim zkrátka vadí, že by měli přijmout cizí názor nebo pokyn bez odporu.

Místo jednoduchého „dobře“ následuje série námitek, protiargumentů a zbytečných otázek. Z úkolu na pár minut se stává půlhodinová diskuse, která nikam nevede. Největší paradox je, že nakonec často udělají přesně to, o co byli požádáni hned na začátku. Jen mezitím stihnou vyčerpat sebe i své okolí.

Takové chování nebývá projevem nezávislosti ani silné osobnosti. Naopak často odhaluje potřebu mít za každou cenu poslední slovo. Skutečná zralost přitom spočívá ve schopnosti poznat, kdy má smysl bojovat za svůj názor a kdy není důvod proměňovat každou maličkost v konflikt.

Spolupráce je běžnou součástí života. Ať už jde o pracoviště, školu, úřady nebo rodinu, všude existují určitá pravidla a dohody, díky kterým věci fungují.

Lidé, kteří mají silnou nedůvěru k autoritám, mohou i obyčejný požadavek vnímat jako pokus o ovládání. Když jim nadřízený zadá úkol, učitel nastaví pravidla nebo úřad vyžaduje určitý postup, často v tom vidí boj o moc. Každou připomínku či instrukci pak berou jako útok na svou nezávislost.

Takový přístup ale vede především k vyčerpávajícím konfliktům. Čím více jsou v obraně, tím napjatější bývají i vztahy s lidmi kolem nich. Postupně mohou získat pocit, že jim nikdo nerozumí nebo si jich neváží. Ve skutečnosti jen narážejí na důsledky toho, že běžnou spolupráci zaměňují za podřízenost. Respektovat pravidla přitom nemusí znamenat vzdát se vlastního názoru. Je možné zachovat si nezávislé myšlení a zároveň fungovat s ostatními lidmi.

„Tohle se na mě přece nevztahuje.“ Přesně takto uvažují lidé, kteří si z pravidel vybírají jen to, co jim vyhovuje. Pokud je nějaké omezuje nebo nutí k větší zodpovědnosti, jednoduše ho ignorují.

Často jsou přesvědčeni, že právě oni mají dost rozumu na to, aby posoudili, která pravidla mají smysl a která ne. Když jim jejich přístup několikrát projde bez následků, získají pocit, že systém přelstili. Jenže štěstí nebývá nekonečné. Dříve nebo později přijde situace, kdy za své rozhodnutí zaplatí, ať už pokutou, ztrátou důvěry nebo jinými nepříjemnými následky.

Je přitom zásadní rozdíl mezi člověkem, který se snaží špatné pravidlo změnit, a tím, kdo ho prostě ignoruje. První se pokouší věci zlepšit. Druhý jen spoléhá na to, že se na jeho porušování nepřijde. A to zpravidla nebývá projev odvahy ani nezávislosti, ale spíš nezralosti a neochoty nést odpovědnost.

Jakmile je někdo upozorní na chybu, okamžitě přecházejí do obrany. Místo zamyšlení přicházejí výmluvy, protiútoky nebo zpochybňování člověka, který si dovolil kritiku vyslovit.

Neřeší, zda je připomínka oprávněná. Soustředí se na to, proč by ji neměli brát vážně. Tím se ale připravují o jednu z nejcennějších věcí, kterou jim mohou druzí nabídnout, a to upřímnou zpětnou vazbu. Schopnost přijmout kritiku bez uražené ješitnosti totiž neodlišuje slabé lidi od silných. Naopak bývá jedním z nejspolehlivějších znaků zralosti.

Ne každý nadřízený, učitel nebo kolega musí být sympatický. To ale neznamená, že když s nimi člověk nesouhlasí, že se musí okamžitě vůči nim stavět do opozice. Život není soutěž o to, kdo se s kým dokáže nejvíc pohádat. Vždy je dobré mít na paměti, že lidé si většinou nepamatují jen výsledky práce, ale také to, jak se k nim ostatní chovali.

Kdo je slušný, konstruktivní a dokáže spolupracovat i s lidmi, s nimiž nesouhlasí, získává přirozeně důvěru svého okolí. Naopak ten, kdo si vybuduje pověst věčného potížisty, může časem zjistit, že jeho domnělá nezávislost nepůsobí jako síla, ale spíš jako překážka. Místo respektu pak sklízí odstup a místo nových příležitostí zavřené dveře.

Někteří lidé si pletou nezávislost s neustálým odporem. Jakmile něco navrhne autorita, automaticky zaujmou opačný postoj. Nepřemýšlejí, zda je daná rada dobrá nebo špatná. Důležité je jediné: neustoupit.

Ve skutečnosti tím ale svou svobodu odevzdávají právě těm, proti nimž bojují. Jejich rozhodnutí totiž nevycházejí z vlastních priorit, ale z potřeby vzdorovat. Autorita tak dál určuje jejich chování, jen obráceným způsobem.

Opravdová svoboda začíná ve chvíli, kdy člověk nepotřebuje dokazovat svou nezávislost každým slovem a každým gestem. Dokáže souhlasit i nesouhlasit podle toho, co považuje za rozumné. A právě to je mnohem těžší než být za každou cenu rebel.