Když se v rodině neumí pracovat s hněvem. Tři špatné vzorce chování, které si neseme do dospělosti

Hněv je často považován za negativní emoci, které je lepší se vyhnout. Ve skutečnosti je ale zcela přirozenou součástí lidského života. Objevuje se v každé rodině, protože je součástí našeho emocionálního vybavení stejně jako radost, smutek nebo strach.

Sám o sobě není hněv ani dobrý, ani špatný. Může upozorňovat na překročené hranice, nespravedlnost nebo neuspokojené potřeby. Potíže nastávají ve chvíli, kdy se ho lidé naučí používat jako zbraň, potlačovat ho nebo dělat, že vůbec neexistuje.

Právě v těchto situacích mohou děti získat nezdravé vzorce chování, které si nesou do dospělého života.

V některých rodinách představuje hněv způsob, jak získat moc a kontrolu nad ostatními. Členové rodiny na sebe křičí, urážejí se, vyhrožují si nebo používají zastrašování.

„Dítě v takovém prostředí postupně získává přesvědčení, že vítězem je ten, kdo dokáže být nejhlasitější nebo nejagresivnější,“ vysvětluje psycholožka Jonice Webbová.

V dospělosti se pak může potýkat s problémy při řešení konfliktů. Buď samo reaguje výbušně, nebo se naopak konfliktů bojí a za každou cenu se jim vyhýbá.

Na první pohled může působit harmonicky. Nikdo nekřičí, hádky jsou vzácné a všichni se snaží být milí.

„Ve skutečnosti ale bývá hněv považován za něco nepřijatelného. Dítě dostává zprávu, že hněvat se na cokoliv není správné a že projevy nespokojenosti nebo nesouhlasu mohou vést k odmítnutí či trestu. Zároveň mohou druhé upozorňovat na to, že s ním není vše v pořádku,“ vysvětluje Webbová.

V dospělosti tyto děti pak mohou mít problém vymezovat své hranice a vyjadřovat vlastní potřeby.

Ještě méně nápadný je třetí typ rodiny. Hněv zde není přímo zakázaný ani trestaný, ale jednoduše se přehlíží. Když je někdo naštvaný, zklamaný nebo rozrušený, ostatní reagují, jako by se nic nestalo. Nepříjemné emoce se nepojmenovávají, konflikty se neřeší a napětí se zametá pod koberec s přesvědčením, že se to samo nějak uklidní.

Děti vyrůstající v takové rodině často získají pocit, že jejich emoce nejsou důležité nebo že nemá smysl je vyjadřovat. Když se zlobí, nikdo se neptá proč. Když je něco trápí, setkávají se spíše s mlčením než se zájmem.

Postupně se tak učí své pocity skrývat nebo potlačovat. V dospělosti pak mohou mít problém rozpoznat vlastní potřeby, ozvat se v situacích, kdy se jim něco nelíbí, nebo otevřeně řešit konflikty. Místo přímé komunikace často volí ústup, mlčení nebo předstírání, že je vše v pořádku.

Potlačovaný hněv přitom nikam nemizí. Může se hromadit a později se projevit jinými způsoby, například pasivní agresivitou, podrážděností, úzkostmi nebo náhlými emočními výbuchy. Psychologové proto upozorňují, že zdravé fungování rodiny nespočívá v absenci konfliktů, ale ve schopnosti o nich otevřeně mluvit a společně je řešit. Hněv totiž není nepřítel. Je to důležitý signál, který upozorňuje, že nám něco vadí, překračuje naše hranice nebo že některé naše potřeby zůstávají nenaplněné.

Když člověk opakovaně dostává najevo, že svůj hněv nesmí projevit otevřeně, emoce nezmizí. Pouze se přesunou do pozadí. Místo otevřeného rozhovoru se pak objevují jiné formy chování:

Navenek může vše působit relativně klidně. Pod povrchem ale přetrvává nevyřešená zášť a frustrace.

Děti jsou na napětí mezi rodiči mimořádně citlivé. Nemusí slyšet hádku ani křik. Stačí jim vnímat, že rodiče spolu nemluví, vyhýbají se očnímu kontaktu nebo se navzájem trestají mlčením.

Často pak přemýšlejí, co udělaly špatně, a snaží se situaci napravit, přestože za ni nenesou odpovědnost. Výzkumy přitom ukazují, že dlouhodobé vystavení nevyřešenému nepřátelství mezi rodiči může souviset s vyšším rizikem úzkostí, depresivních stavů, nejistoty nebo sociálního stažení.