Článek
Poruchou čtení a psaní trpěli třeba Pablo Picasso, Walt Disney nebo Auguste Rodin. Je to náhoda, že je mezi umělci tolik dyslektiků?
Není, dokonce se říká, že tenhle problém má devadesát procent výtvarníků. Podle průzkumů zapojujeme při zpracování informací převážně pravou mozkovou hemisféru, která pracuje hlavně s obrazem a prostorem, zatímco levá více s jazykem a písmeny. Proto si třeba skvěle pamatujeme obličeje, ale hůře jména. Obraz je náš přirozený jazyk, a tak není divu, že se tolik dyslektiků uplatní v umění.
Chtěla jsem slabikář pokřtít u příležitosti Dne dyslexie. Zjistila jsem ale, že žádný není. Tak jsem ho stanovila
Kdy se dyslexie projevila u vás?
Velmi výrazně už v první třídě. Ve slabikáři jsme probírali písmeno H, byl tam Hurvínek a text: „Houpity houpy hou!“ Někdo přede mnou ho četl dokola, ale já na stránce viděla jen jakési čtverečky, ne detaily písmen. Text jsem proto opakovala zpaměti a něco si vymýšlela. Všichni jsme se smáli, ale potom jsem zůstala po škole a musela text stokrát opsat. Výrazné problémy pak přišly v páté třídě, kdy přibylo gramatiky a diktátů, ze kterých jsem dostávala pětky. Učitelé se na mě dívali jako na hloupou. Přitom stačilo změnit pohled a více se mi věnovat, jenže takový přístup se v časech mého dětství nenosil.
Nemáte maturitu, ale získala jste dva akademické tituly. Jak je to možné?
Střední školu jsem ani nestihla dokončit, protože mě mezitím přijali jako mimořádný talent na AVU. Tehdy to naštěstí ještě bylo možné – rozhodoval talent a výsledek přijímacích zkoušek, ne maturita. Nakonec jsem na vysokých školách strávila dvanáct let a studium završila titulem Ph.D. (z latinského philosophiae doctor, česky doktor filozofie; tento titul je dnes udělován nejen ve filozofii, ale i v jiných vědách - pozn. red.) Inteligence a talent se zkrátka nedají měřit pravopisem.
Pro děti s dyslexií jste vytvořila speciální multimediální slabikář a testy. Na jakém principu pracují?
Co dítě vidí dřív, než se naučí věci pojmenovat? Nejprve vnímá tvar. Slabikář proto hledá tvary písmen v okolním světě. Klasické „H jako holub“ je problematické – letící holub může připomínat V nebo K, ale H v něm dítě nevidí. Písmeno H je naopak ve slabikáři znázorněno kolejemi, v jejichž tvaru ho vnímáte opakovaně. Můj slabikář je příběh dvou ježků, kteří s ptákem Písmenkem objevují písmena kolem sebe. Propojuje obraz, zvuk, pohyb a hru. Testy nemají čtyřletému dítěti stanovit diagnózu, ale včas upozornit na možné obtíže.
Bylo těžké získat pro namluvení slabikáře herce Jiřího Lábuse?
Vůbec. Zavolala jsem mu a on byl od první chvíle neuvěřitelně ochotný. Sešli jsme se v divadelním baru a hned začal zkoušet, jak by mohly jednotlivé postavy mluvit. Byl projektem nadšený a nakonec namluvil slabikář, testy i hru. Myslím, že je úžasný nejen jako herec, ale hlavně jako člověk.
Už řadu let pořádáte 9. září Den dyslexie. Má pro vás toto datum osobní význam?
Datum 9. 9. si snadno zapamatuje i dyslektik. Když jsem v roce 2010 chtěla v Národní galerii pokřtít slabikář a testy, napadlo mě spojit to se Dnem dyslexie. Zjistila jsem ale, že takový den nikde na světě neexistuje, a tak jsem ho stanovila. Na první ročník přišlo během dvou hodin asi osm set lidí. Za sedmnáct let jsme pak propojili výtvarné umění, film, divadlo i vzdělávání, uspořádali v Národní galerii Výstavu DYS umělců a měli také zahraniční účast. Letos se v Ústřední knihovně v Praze uskuteční sedmnáctý ročník s mottem: „Rozeznít hlasy knih. Každý příběh si zaslouží být slyšet.“ Den dyslexie nemá tvrdit, že každý dyslektik je génius. Připomíná jen, že pravopisná chyba není měřítkem inteligence.
Ve svých dílech oslavuje ženy, na nichž oceňuje zvláště jejich něhu i sílu.
Kdy se u vás zrodil vztah k výtvarnému umění?
Pocházím ze statku, vyrůstala jsem mezi zvířaty a přírodou. Táta byl myslivec a hasič a obojí jsem si vyzkoušela i já. Bráchové i táta skvěle kreslili, ale nikoho na Šumpersku nenapadlo, že by se uměním mohl člověk živit. Malovat jsem začala kolem jedenácti let a od té chvíle jsem věděla, že budu umělkyní. Táta vždycky říkával: „Holka nemusí nic umět.“ Nemyslel to špatně, byla to jeho průpovídka, vyjadřující, že můžu studovat a dělat si v životě, co chci. Asi tehdy sám netušil, co tím způsobí.