Článek
Osmatřicetiletý Karel Sankot z Plzně býval aktivním sportovcem, v roce 2018 se mu ale život během několika vteřin převrátil naruby. V restauraci se pokusil uklidnit konflikt mezi hosty. Když odcházel, zezadu ho napadli. Utrpěl těžké poranění mozku a čtyři měsíce strávil na jednotce intenzivní péče.
Od té doby se znovu učí chodit a mluvit. Dnes zvládne krátkou procházku, na delší vzdálenosti používá vozík a pravou polovinu těla má téměř ochrnutou. Mluví jen minimálně, nečte ani nepíše. Přesto dál poctivě cvičí a neztrácí chuť do života.
S o rok mladším Ondřejem Sejbalem ze Starého Mateřova u Pardubic se poznal před čtrnácti lety během základního vojenského výcviku ve Vyškově, kdy spolu bydleli tři měsíce na pokoji. Karel později sloužil u 13. dělostřeleckého pluku „Jaselského“ v Jincích, jejich přátelství ale pokračovalo i po odchodu k různým útvarům.
Na Karlovy intenzivní neurorehabilitace začal Ondřej přispívat prostřednictvím vlastních sportovních výkonů o několik let později - po návratu z mise v Afghánistánu.
Letošní celoroční sportovní výzvu nazval Sankorok podle přezdívky Sanko, jak Karlovi říká. Za sebou má už dvanáct z naplánovaných 26 sportovních aktivit a ta poslední napříč Karlovarským krajem byla zatím nejnáročnější.
V pátek 14. srpna si to namířil z Planiny přes Cheb a Mariánské Lázně do Dubiny, o den později vystoupal z Karlových Varů přes Jáchymov a Boží Dar až na Klínovec, odkud podél hranic pokračoval až do kempu Amerika u Františkových Lázní.
Na Facebooku Ondřej vyzval lidi, aby Karlovi přispěli a v komentáři se přihlásili k jeho cestě. Jejich jména si pak psal na ruce a symbolicky je vezl celou trasu s sebou.
„Na začátku jsem vyjížděl se třinácti lidmi na ruce. Do cíle jsem jich nakonec přivezl devětačtyřicet, ale zdaleka to nebyli všichni. Chtěl jsem Kájovi pomoci doplnit částku potřebnou na říjnový dvoutýdenní pobyt. Nečekal jsem, že se to podaří hned první den,“ prozradil Ondřej Sejbal.
Pět kilometrů bos
Největší krize přišla za Přebuzí. Ondřej píchl v lese bez mobilního signálu a pět kilometrů tlačil kolo bos, protože si nechtěl zničit cyklistické tretry. S otcem Leošem, který jej na cestě doprovázel, se navzájem hledali a ztratili přibližně na hodinu.
Do cíle v té chvíli zbývalo ještě asi 60 kilometrů, a tak Ondřej zvažoval, že trasu dokončí až následující den. „Paradoxně fungovaly právě moje ruce. Věděl jsem, že mí kamarádi i úplně cizí lidé čekají, jestli opravdu dojedu. To byl motor, který mě hnal dál, když bylo nejhůře,“ popsal Ondřej Sejbal.
Po opravě defektu pokračoval a dokončil celou plánovanou trasu. „S lidmi, kteří se ke mně cestou přidali, jsem tu cestu zvládl s úplně jiným pocitem než dříve. S pocitem, že to má smysl.“
Za každý kilometr této cesty věnoval Ondřej Karlovi jednu korunu ze svého, stejnou částku přidal i jeho tatínek.