Článek
„Je to hodně náročné. Vstávání je občas kritické,“ říká třiatřicetiletá Kamila Tomanová z Jesenice u Prahy o dobrovolničení. Ale nestěžuje si, i v brzkou ranní hodinu je usměvavá. „Člověk to musí mít tady (ukazuje si na srdce), aby to dělal každý den,“ vysvětluje své zapálení.
Před šestou hodinou ranní se na Pelhřimovsku přidává k partě myslivců a zdejších dobrovolníků a společně se vydávají na průzkum první louky. Za hodinu na ni má vjet zemědělec a posekat jetel.
Právě do něj kladou srny v pozdním jaru svá mláďata, pro která obrovské zemědělské stroje znamenají smrt či v horším případě zranění a umírání v bolestech. „Dle hrubého odhadu zemře ročně v Česku následkem sečení na šedesát tisíc srnčat,“ upozorňuje předseda spolku Pomáhejme zvířatům Petr Sokolík.
„Malé srnče ještě nemá takovou pachovou stopu, proto ho srna nechává samotné, aby svým pachem nepoutala predátory, chodí k němu jenom na kojení,“ vysvětluje Petra Šmídová z Mysliveckého spolku Hořice, proč mládě zůstává bez matčiny ochrany.
Instinkt mu velí, aby se v případě nebezpečí přikrčilo k zemi a zůstalo nehybně ležet, místo aby utíkalo. A i kdyby vyrazilo, sekačky jsou tak rychlé, že by se podle Tomanové ani nestihlo zachránit. „Je to pak zbytečná smrt. Nemohou se bránit, proto jsme tu my a hledáme je,“ říká Tomanová.
Taktiky jako plašičky či procházení v rojnici se psy se buď příliš neosvědčily, nebo nejsou stoprocentní, na pomoc si tak podobné skupiny nadšenců berou čím dál častěji drony, pokud je mají k dispozici.
„Ideální je mít dron s termovizí, díky které vidíme kontrast vyšších teplot s chladným ranním polem a díky které můžeme najít všechno živé - srnčata, zajíčky i dospělé srny,“ potvrzuje Tomanová. K dispozici má dva drony, tentokrát vzala výbavu, která i s příslušenstvím vyjde na zhruba 200 tisíc korun.
Raritní albín
I s pomocí moderní technologie je však hledání několikatýdenních srnčat ukrytých ve vysoké trávě nad kolena velmi obtížné. Nejsou přes porost vidět, ani když záchranáři stojí jen kousek od nich. „Napravo, napravo, ještě běž, ještě kousek, teď by už před tebou mělo být,“ naviguje pilotka hledače na dálku přes telefon, kam má přesně jít.
Větší mláďata se vyplaší a z louky utečou, ta menší se tiše nechávají myslivci přenést do speciálních uzavíratelných přepravek. Roztomilá stvoření lákají k pohlazení, to však není možné, dobrovolníci s nimi musejí manipulovat v rukavicích a ještě si pomáhají hrstmi trávy, aby na mladé nepřenesli svůj pach a jejich matka je pak neodmítla.
Boxy nechávají dobrovolníci na okraji louky ve stínu po tu dobu, než je sečení hotové. „Dopadlo to zatím velmi dobře, máme čtyři zachráněná srnčata, dvě jsme vyhnali, doufejme, že se do sečení nevrátí zpátky, a máme i jednoho zajíčka,“ shrnuje Šmídová výsledek po první hodině hledání.
Čekaly je však to ráno ještě další tři lokality. „Budeme mít dostatek přepravek? Nemám jet pro další?“ řešila s ostatními. Bylo potřeba spěchat, slunce stoupalo výš nad obzor a louky se zahřívaly, což zhoršuje viditelnost zvířat na termokameře.