Článek
Známý mi vyprávěl, jak vás v době, kdy jste připravoval představení St.art, potkal s taškami plnými knih. Byly o vrcholovém sportu, o dějinách antického sportu a tak dále. Berete přípravu vždycky takhle poctivě?
Vždycky. Ať připravuju divadlo nebo film, potřebuju se do toho tématu ponořit. Když jsem s Tomášem Řehořkem točil Piko, setkával jsem se s bývalým uživatelem a vařičem pervitinu, kterého jsem hrál. Mluvil jsem s terapeuty, adiktology, pouštěl jsem si dokumenty o české drogové scéně a o následcích užívání. Jediné, co jsem neudělal, byla samotná aplikace drogy.
Když jsem dělal představení o ADHD, chodil jsem do školy pro děti s poruchami chování, pracoval s terapeuty a psychology a ty děti do tvůrčího procesu zapojoval. Totéž během přípravy projektu Rest in Euphoria, kdy jsme s odborníky rozebírali, co to znamená euforie a jaké chemické procesy se při ní v člověku dějí. Tahle fáze, které říkáme research and development, je pro mě zásadní. Může trvat i několik let.
St.art je o prolínání vrcholového sportu s uměním. Jaká byla příprava tentokrát?
Herci absolvovali profesionální zátěžové testy, atletické tréninky, trénovali judo, kord, sprint, oštěp, proběhl i freediverský trénink, měli jsme přednášku o antickém sportu a umění od profesorky historie. Jeli jsme společně do Athén, kde jsme začali zkoušet. Potkávali jsme se s olympijskými vítězi, s mistry světa, reprezentanty, taky s mentálními kouči, fyzioterapeuty nebo sportovními lékaři. Hodně mě v tom navigoval můj brácha Vítek, psycholog Marian Jelínek, choreograf Josef Fruček a sportovní lékařka Karolína Velebová.
Sezvali jste elitní sportovní sestavu: spolupracovali s vámi třeba Karel Poborský, Jakub Voráček, Lukáš Krpálek, Vavřinec Hradilek, Eva Adamczyková, Jiří Beran, Jan Veleba a další. Jak to mezi herci a sportovci zafungovalo?
Nikdo z nás si to nedokázal dopředu představit. První setkání bylo nervózní, nikdo moc nevěděl, o čem to vlastně bude. Na jedné straně stolu seděli sportovci a proti nim náš soubor. Říkal jsem si: Tenhle kulatý stůl to buď postrčí dopředu, vybočí jiným směrem, anebo to zastaví. No a on to zastavil.
Šéfem Cirku La Putyka je už sedmnáct let. „Naše DNA se nemění,“ říká.
Jak to?
Díval jsem se na ty sportovce a došlo mi, že se jim nemůžeme přiblížit. Každému z nich se jeho sportovní disciplína propsala do jeho fyziognomie. Každý z nich je svým sportem definovaný, jinak vypadá horolezec a jinak tenista, jinak zápasník a jinak sprinter, jinak kajakář a judista… A já si říkal, že jsme v koncích, tuhle autenticitu jsme při zkoušení prostě nemohli vybudovat. Ale seděli tam s námi i tatér a malíř Lukáš Musil, což je bývalý hokejista, a taky můj syn Matyáš, který se sice narodil do divadla, ale věnuje se sportu, skokům na trampolíně a hodu oštěpem. Díky nim jsem pochopil, že je to protnutí možné.
Odjakživa jsme snili o spolupráci se světovými tvůrci. Udělali jsme seznam a postupně je oslovovali
V tomhle představení jdou herci na hranici fyzických možností, podávají neskutečné výkony. O čem je St.art pro vás osobně?
Je to splněný sen. S bráchou jsme od dětství inklinovali ke sportu, představení jsme dělali společně, hraje v něm Matyáš, nejstarší syn skládal částečně hudbu, žena dělala kostýmy. Nečekal jsem, jak daleko mě až zavede. Vpilo se mi pod kůži tak, že jsem si svou postavu nechal vytetovat na ruku. (Rosťa má na předloktí obrys chlupaté bytosti s rohy - pozn. red.)
Já na to celou dobu koukám. Co ta bytost představuje?
Většinou se mě na to po představení diváci ptají a já to otáčím: Co je to pro vás?
Takový maskot, ochránce, který při těch sportovcích stojí v dobrém i zlém.
Mně se líbí, že si ji každý interpretuje po svém. Pro Viktora Tauše to bylo tajemství. Pro Martina Doktora kouč, pro pana profesora Klímu, který mě učil na DAMU dramaturgii, to byl Minotaurus, pro cyklistu Romana Kreuzigera laktát a pro Radka Jaroše mystické zvíře jak. Pro někoho to je otec, pro někoho anděl strážný, duch sportu, a pro někoho myšlenka toho představení. Všechno sedí.
Objevuju se v momentech, kdy se ty lidi dostávají na hranu fyzických možností. Většinou jsem blízko Matyášovi, který tam podává extrémně náročné výkony. Pro mě je náš vztah obsažený právě v tomhle plyšákovi. Ta postava je tam pořád někde v zádech jako opora. Někdy povzbudí a postrčí, někdy je možné spočinout v jejím náručí a cítit se v bezpečí.
Jak tohle představení váš syn prožívá?
Myslím, že je rád, že jsme spolu na jevišti. Je to jiná forma zážitku a emoce, kterou z normálního všedního života prostě nemáme šanci získat. Určitě to náš vztah posiluje nebo mu přidává nový rozměr.