Článek
„Drží mě to při životě. Dělám, co mě baví, a hlavně, jsem mezi lidmi, a to je pro mě zásadní,“ řekl Novinkám. K inkriminovanému dni v roce 1993, kdy se mu život převrátil na ruby, se ale vracet nechtěl. „Je to pro mě nepříjemné, a proto o tom, co se stalo, nehovořím,“ objasnil. O tom, co následovalo potom, však již vyprávěl otevřeně.
„Po úrazu jsem se ztratil ze života. Neměl jsem žádnou motivaci. Byl jsem tehdy ženatý, měl jsem děti a začal jsem se nenávidět. Zavřel jsem prostě za sebou pokličku a zůstal v popelnici. Po třech letech, na Silvestra roku 1995, jsem ji ale zapomněl zavřít pořádně, to jsem byl zrovna v lázních, a tam jsem objevil cestu. Pochopil jsem, že se dá žít i na vozíku,“ řekl Dušan.
Zjistil, že i se svým handicapem může třeba do divadla, do kina a nikdo se na něj nebude dívat skrz prsty. „Najednou jsem si mohl například zatančit na diskotéce, i když jsem na parketu vozíkem narážel do ostatních,“ vzpomíná se smíchem.
Životní skok udělal u televize
Impulsem pro něj tehdy byl legendární herec Vladimír Menšík. „Ležel jsem na pokoji, koukal na něj v televizi a začal jsem přemýšlet, zda má cenu takový život, jestli není lepší se na všechno vykašlat. A když se začal smát, řekl jsem si: ‚Dušane, vlez na ten vozík.‘ Já pak skočil 40 centimetrů, a to byl životní skok. Vydal jsem se ihned mezi lidi a tím nastala radikální změna,“ vrátil se ke klíčovému okamžiku svého životního příběhu.
Z černé, jak dále zdůraznil, se stala bílá. Začal se bavit, užívat si a pak celý následující den opravoval vozík, který dostal notně zabrat. „Pak jsem byl také sedmkrát v kině na stejném filmu. Ale to jen proto, že jsem chtěl vidět lidi. Řekl jsem to i pokladní, když se mě zeptala, proč tam chodím pořád dokola. Svěřil se jí i s tím, co se mi stalo. Poté mě tam už pouštěla zadarmo. Bylo to v Karviné v rehabilitačním sanatoriu,“ vzpomínal.
To, co vylíčil, mnohým může znít jako pohádka, tou to ale samozřejmě nebylo. Smíření s krutým osudem nikdy nepřišlo. „To ani nejde. Potřebujete někam vyjít, projít město, zajít si do lesa. To už pro mě není jen tak. Naučil jsem se s tím však žít,“ prohlásil rezolutně.
Hodně mu pomohl sport. Tím prvním bylo plavání, kterému se začal věnovat, když pracoval na bazéně jako pokladní. Bylo to v roce 1997 a hned první závody v Brně vyhrál. „Nechápal jsem, že jsem mistrem republiky. Ale bylo to tak,“ prozradil muž, jenž pak zkoušel duatlon a jednou i triatlon (kombinace plavání, jízdy na formulce a handbiku). „Absolvoval jsem ho za cca devět hodin. To byl masakr. Hned mi bylo jasné, že kvůli práci nebudu mít dostatek času na potřebný trénink,“ vysvětlil.
Dušan Ščambura má za sebou v atletice spoustu úspěchů.
Pak se věnoval pět let závodům na handbiku, ale nakonec zvítězila atletika, k níž vždy inklinoval. Vybral si vrhačské disciplíny. Jeho nářadím se staly oštěp, koule a disk. Již 23 let trénuje v Olomouci v místním atletickém klubu. Za sebou má spoustu úspěchů a ty sbírá i v pokročilejším věku. V květnu se představil na závodě World Para Athletics Grand Prix ve švýcarském Nottwilu, který patří mezi nejvýznamnější světové paraatletické mítinky. V silné mezinárodní konkurenci vybojoval stříbrnou medaili v hodu oštěpem a další stříbro v hodu diskem. Ve vrhu koulí obsadil šesté místo.
Uspět by chtěl i na Světovém poháru v Mexiku, kam odlétá 18. července. Ví ale, že ve velké konkurenci to má ve svém věku rok od roku těžší, a proto už si žádné cíle, které by ho svazovaly, nedává. „Třeba o účasti na paralympiádě už nepřemýšlím. Na tu nemám. Jsem starý a chci každý závod přežít. Bojuji se soupeři o generaci mladšími. Jsou ale pro mě motivací, snažím se jim utéct,“ vysvětluje s úsměvem.
Sportovat bude, dokud to půjde
„Člověk k tobě musí být upřímný. Mám práci, která je pro mě moc důležitá, a i tělo chřadne. Třeba loni jsem si utrhl rameno… Už tři roky z atletiky odcházím. Vždycky mi ale něco cinkne a pokračuju. Dokud to prostě půjde, budu sportovat dál,“ uvedl atlet, který se živí masírováním ve vlastním salonu.
Kromě sportu mu pomáhá i to, že už čtvrté volební období pracuje v Šumperku jako zastupitel. Kandidovat proto bude i v letošních komunálních volbách. „Město neberu jako politiku, ale jako práci s lidmi, která mě naplňuje. Vím, že mohu něco udělat, něco změnit. Vysoká politika mě ale neláká,“ přiblížil svůj pohled na věc. Ostatně veřejné službě se věnuje i jinak - na šumperské radnici už 16 let působí jako oddávající. „Miluju to. Když třeba chlapa svými slovy rozpláču, je to bomba,“ uzavřel.
