Článek
Březina se v posledních dnech vydal do Chorvatska na plážový festival Zrće na ostrově Pag. „Jezdíme tam každý rok. Letos jsem si řekl, že když tam jedu, tak ať z toho tělo něco má,“ řekl Novinkám Březina.
Sportu se věnuje celý život a až do loňského roku hrál fotbal. Kvůli opakovaným zraněním ale pověsil kopačky na hřebík. Poslední rok se věnuje Hyroxu, což je kombinace běhu a vytrvalostních a silových cvičení jako například výpady se zátěží, angličáky nebo jízda na trenažeru. Ve dvojicích drží s parťákem i parťačkou druhé místo v českých statistikách.
„Extrémně běhám. Na kole nejezdím vůbec, protože kolo je pro mě hrozné. Ale dva dny před odjezdem do Chorvatska jsem si smontoval kolo, koupil si cvakací boty a projel se dvakrát do Velké nad Veličkou asi 30 kilometrů. To mě bolely nohy a říkal jsem si, jestli mám šanci to do Chorvatska ujet,“ řekl muž, který bydlí v Kozojídkách na Hodonínsku.
Nevzdal se
Jako správný sportovec ale výzvu nevzdal a do Chorvatska se vydal. Celkově ujel za tři dny 775 kilometrů s převýšením 5500 metrů. Za řídítky kola strávil přes 44 hodin. „V průměru jsem jel 15 hodin denně. První den jsem urazil 250 kilometrů, druhý den kolem 300 kilometrů a poslední den přes 220 kilometrů,“ připomněl Březina. Při jízdě se snažil držet průměrnou rychlost 30 kilometrů za hodinu. Do kopce jel ale pomaleji, z kopce zase svištěl nejvyšší rychlostí přes 70 kilometrů za hodinu.
Při jízdě se omylem dostal i na maďarskou dálnici. „Jel jsem po ní asi deset kilometrů a čtyřicet kilometrů po rychlostní silnici. Neměl jsem to jak objet kvůli řece. Jízdu po dálnici už bych nikdy neopakoval, ale jinudy už bych to nestihl,“ vysvětlil riskantní úsek Březina.
Nepříjemné překvapení ho čekalo i v závěru, když se mu za nejvyšším vrcholem objevily další dva kopce, se kterými ale v trase nepočítal. „Nejvyšší kopec jsem zdolal v pohodě, ale protože už si hlava myslela, že jsem v cíli a už bude jen sjezd, při těch dalších kopcích jsem cítil, jako by se mi pomalu začalo rozpadat celé tělo. Přitom kdybych o těch kopcích věděl dopředu, bylo by to jiné,“ vysvětlil Březina.
Proto si z cesty odnáší poznání. „Naše tělo dokáže víc, než si myslíme. Největší překážkou nejsou svaly, ale vlastní hlava. Když překonáme pochybnosti, začnou se dít věci, které jsme dosud považovali za nemožné,“ myslí si Březina.
Nakopli ho pochybovači
Za celou cestu neuvažoval, že by to vzdal, přestože se u něj střídala bolest lýtek, achilovek i kolen, od sedátka ho bolel zadek. „Věděl jsem, že chci dojet, že musím dojet. Navíc se mnou jeli jako doprovod autem dva kamarádi David Pípal a Jiří Kolacia, kteří se o mě starali jako o batole. Ani jsem moc nezastavoval, míchali mi pití a dávali mi to, vše jsem měl nonstop přichystané. Sám bych to nedal,“ ocenil Březina.
Podporu mu posílali i lidé přes jeho Instagram, kde cestu zveřejnil. A nakopli ho i pochybovači, kteří ho odrazovali. „Přišlo mi asi 150 zpráv, že jsem magor, jestli se nechci nechat léčit. Ale to mě nakopne. Řekni mi třikrát nedělej to a já mám tři důvody, proč to udělat,“ uvedl Březina, který má za sebou i další výzvy jako například cestu v zimě na Sněžku bez trička nebo tři zdolané půlmaratony za jediný den.
Na extrémní výzvy má natrénováno, poslední rok má denně dva dvouhodinové tréninky, ale také nezapomíná na regeneraci. „Našel jsem se v tom. Je to něco, co mě naplňuje a hledal jsem to celý život. Když lidé mají nějaký sen nebo je něco napadne, neměli by se podceňovat a měli by to zrealizovat. Nic horšího než že se to nepodaří, se stát nemůže,“ uzavřel Březina.
