Jolana Voldánová: Čím jsem starší, tím menší mám potřebu stíhat všechno

Jen když se děje něco vážného. Běžné zprávy si přečtu během dne na různých serverech, to mi bohatě stačí. Pravidelně se dívám na zpravodajství, jen když žehlím. Abych se na to mohla soustředit, vyhovuje mi víc mluvené slovo než film.

Určitě. Obecně se svět zrychluje a zdrsňuje a televize na to musí reagovat, stejně jako na potřeby diváků, což je s nástupem dalších platforem stále těžší. A pokud jde o techniku, to už je zcela jiný svět. Na začátku mé kariéry jsme psali reportáže na psacím stroji. A živé vysílání ve studiu? Začínala jsem se čtecím zařízením v podobě textu na smotané ruličce, jíž točila asistentka.

Asi ano, byla jsem usměvavé, hodně komunikativní dítě. Přesto když jsem začala recitovat a hrát ochotnické divadlo, strašně jsem se styděla. Ale pamatuji si, jak jsem s tátou, který řídil podnikový autobus, jezdívala na hory a sedávala vepředu kousek od něj, na dosah od mikrofonu. Jednou mi ho půjčil a já komentovala jízdu a věci kolem, mohlo mi být tak šest. Všichni se dobře bavili a já díky tomu, že jsem k nim seděla zády, neměla trému.

Zkoušela jsem to třikrát, neúspěšně. Prostě jiní byli lepší. Na jedněch zkouškách už jsem byla blízko, v kole, kde si budoucí studenty vybíral šéf ročníku podle typů. No a vybral si tu druhou. Já byla asi moc akurátní, měla jsem touhu všechno umět a dělat perfektně. Většinou je to v životě výhoda, ale zrovna tehdy nebyla. Herec Mirek Táborský, který mě připravoval na zkoušky, přišel s teorií, že už jsem asi nebyla dostatečně tvárná.

Nevím, proč je někdo někomu sympatičtější než jiný. Možná je to proto, že jsem nikdy nedělala z ničeho žádnou vědu. Neměla jsem pocit, že když jsem dosáhla jisté mety, měla bych se kvůli tomu nedej bože začít chovat jinak. Shrnula bych to větou, kterou mi řekli doma nebo ve škole: „Když stoupáš nahoru, nepřehlížej lidi, které míjíš. Protože jednou je můžeš potkat na cestě dolů.“ S tím jsem problém neměla.