Jasmína Houdek: Při napadení rozhoduje intuice, ne svaly

S následky násilí, které mě během dospívání potkalo, mi pomohla terapie a náš projekt Moderní sebeobrana. Díky nim jsem si uvědomila, že vinu nenesu já, ale agresor. A že je to tak vždycky. To pro mě bylo uzdravující a osvobozující. Moderní sebeobrana mě také naučila znát své hranice a bránit si je. Získala jsem zase pocit moci nad vlastním životem.

Dneska jsem člověk, který sice prožil těžkou zkušenost, ale nenechal si sebrat sílu, autenticitu a identitu. A protože mi nedělá dobře vracet se pořád k minulosti, na další otázky tohoto typu už odpovídat nechci. I to je pro mě sebeobrana, umět říct „ne“ ve chvíli, kdy mi něco není příjemné.

Dlouho jsem si myslela, že když budu o své zkušenosti mluvit, pomůžu druhým. To se i stalo, ale časem jsem si uvědomila, že nepotřebuji znovu a znovu otevírat vlastní rány, abych mohla dělat kvalitní osvětu a prevenci.

Lidé, kteří naši pomoc vyhledávají, se buď chtějí naučit reagovat včas na manipulaci nebo násilí, anebo už mají za sebou napadení, znásilnění, obtěžování či manipulativní vztah. A ti chtějí vědět, co dělat, aby se jim už nikdy nic podobného nestalo. Často se nás ptají, jestli to, co cítí, je normální, a jestli není pozdě něco změnit. A moje odpověď je vždy stejná: „Normální to je a pozdě není nikdy!“

Přicházejí za námi studentky, manažerky, mámy na rodičovské, seniorky, zdravotnice, učitelky i ženy z byznysu. Ne proto, že se bojí, ale chtějí být připravenější a cítit se svobodnější. Nejdřív je učíme, jak rozpoznat manipulátora nebo násilníka a reagovat tak, aby k násilí vůbec nedošlo. Zjišťují také, jak jednat, když už se na ně agresor zaměří, jak s ním mluvit, co mají dělat. Pracujeme hodně s hlasem, s intuicí, učíme je rozhodovat se pod tlakem i principům deeskalace. Na začátku získají i jednoduché základy fyzické obrany. V delších kurzech pak hledáme odpovědi na otázky: Co když bude stát za mnou? Co když mě chytne za ruce? Co když mě shodí na zem?

Největší mýtus? Že slabá žena nemá šanci. Při sebeobraně nerozhodují většinou svaly, ale schopnost rozpoznat riziko, nastavení hlavy a odhodlání. Moderní sebeobrana není o boji, ale o tom, že se nesmíme nechat zatlačit do poslušnosti a hanby. Mnoho útoků začíná manipulací, překvapením. Fyzičku v téhle fázi nepotřebujete, ale musíte vědět, co říct, co udělat.

Agresor bude téměř vždy větší a silnější, ale každý člověk má zranitelná místa, která lze využít. Sebeobranu má v sobě zakódovanou každý, jen jsme na ni pod nánosem slušnosti a přizpůsobování zapomněli. Nás ženy učili, abychom byly hodné, poslušné holky a potichu, a tak jsme byly. Moderní sebeobrana je cesta, jak si přirozenou sílu vzít zpět. Nejdříve ukazujeme, jak se bránit v úplně obyčejných, běžných situacích – když někdo překračuje naše osobní hranice třeba v práci nebo ve škole. Tam to totiž všechno začíná.

Dnes se už o manipulaci, sexualizovaném nebo domácím násilí mluví víc a otevřeněji. Dlouhé roky tu ale byla tendence zpochybňovat oběti a hledat chybu spíš u nich než u pachatelů. Nemyslím si však, že máme hotovo. Stále zaznívají otázky: Proč neodešla? Nekřičela? Proč to neřekla dřív? To jen dokládá, jak málo rozumíme dynamice násilí. Já sama se dnes cítím silnější a vybavenější, ale to neznamená, že společnost je bezpečná. To bude, až začneme brát vážně i odpovědnost pachatelů.