Článek
Čím si vás získala nová hra, že kvůli ní dojíždíte až na Slovácko?
Její autor a zároveň můj herecký kolega Jožka Kubáník mi ji poslal v únoru k svátku a myslel si, jak mě potěší. Moje první reakce ale byla, že se zbláznil, že nikam jezdit rozhodně nebudu. Jenže jakmile jsem začala číst, s každou další stránkou se vzdálenost mezi Prahou a Uherským Hradištěm zmenšovala. Když jsem text dočetla, měla jsem pocit, že je Slovácko za rohem. Je to překvapivý, napínavý a nesmírně zajímavý psychologický thriller o terapeutce a jejím klientovi. Trvá přesně padesát minut – tedy stejně jako skutečné terapeutické sezení – a hrajeme ho v prostředí místní polikliniky.
Chodí diváci na představení s průkazkou pojištěnce?
Možná ji preventivně mají v kapse, ale my spíš než pojišťovnu zaměstnáváme jejich hlavy. V první polovině večera pro ně rozehráváme psychologickou detektivku, ve druhé s nimi debatujeme o duševním zdraví. Pro mě je fascinující sledovat, jak moc se diskuse liší. Třeba ta na květnové premiéře byla velmi vážná, na zatím poslední repríze zase o poznání lehčí.
Na konzervatoři nás učili všímat si řeči těla. Dnes to využívám při koučinku.
Jak se vám hraje mezi ordinacemi?
Je to zvláštní, syrové, autentické a zároveň velmi intimní, protože diváci sedí těsně u nás. Zkrátka jiný typ divadla, ale je mi v něm moc dobře. Navíc jsem získala jeden osobní bonus – šatnu mám přímo v gynekologické ordinaci. Paní doktorka je tak laskavá, že mi na každou reprízu velkoryse přenechá své zázemí. Brzy ho ale na chvíli opustíme, protože si nás vyžádala lékařská fakulta z Ostravy. A taky plánujeme vyrazit na festival do rumunského Banátu. Duševní zdraví je téma, které nezná hranice.
Sama se šest let koučinku věnujete. Jak jste k tomu přišla?
Vůbec jsem to neměla v plánu. Ale po absolvování kurzu na Šrí Lance mě to velmi zaujalo a přihlásila jsem se na tříleté studium. Jednalo se o takzvaný Strategic Intervention Coaching a šlo o výběr toho nejlepšího z oblasti koučování a strategické terapie. A tím začalo fascinující dobrodružství, které trvá dodnes. Jeho důležitou součástí je pozitivní přístup k životu. Vidět v každé situaci to dobré a snažit se o změnu. Ale na druhou stranu umět i některé věci přijmout, vzít je tak, jak jsou. Celá naše existence je o rovnováze.
Kdo jsou vaši klienti?
Původně jsem se chtěla zaměřit jen na ženy po padesátce. Přišlo mi, že si neumějí naplnit život, zůstávají v nevyhovujících vztazích a nevědí, co s tím. Nebo je naopak trápí samota po rozvodu či rozchodu. A taky trpí syndromem prázdného hnízda. Měla jsem pocit, že jim jako žena lépe porozumím. Ale pak jsem došla k uvědomění, že muži jsou často ještě ztracenější. Pochopila jsem, že o pohlaví vůbec nejde. Ani o věk. Koučink je praxe, která nám pomáhá vyvíjet se na naší osobité cestě, a to skrze naše různé role v životě a v jeho různých oblastech.
Nechodí k vám lidé jen ze zvědavosti, protože jste známá herečka?
To by pro ně bylo docela drahé omrknutí… Moje takzvaná popularita mi samozřejmě pomáhá v tom, že lidé mají k mým workshopům větší důvěru a snáze se přihlásí. Já jim ale hned na začátku na rovinu říkám, že se rozhodně nejedná o žádné nezávazné „kafíčko s Nelou“. Jde o to zjistit o sobě pravdu – co vám v životě funguje a co ne a jakým směrem se chcete ubírat dál. Osobně absolutně věřím v osud, ale za to, jak se v něm cítíme, si můžeme sami.
Využíváte při koučování něco z herecké profese?
Něco málo ano – už v prvním ročníku na konzervatoři nám kladli na srdce, ať pozorujeme druhé. Profesoři chtěli, abychom si všímali řeči těla, gest, způsobu mluvy. Jak se lidé cítí, co vyzařují. To všechno o nich hodně vypovídá a dá se to použít při vytváření postavy. To je vlastně to jediné, v čem jsem měla během studia náskok, vždycky jsem byla fascinovaná lidmi.
Proč s klienty jednou ročně utíkáte až na Bali? Vnitřní restart doma na gauči nefunguje?
Když se ocitnete daleko od domova a navíc v tak specifické kultuře, jakou má právě Bali, je to ideální konstelace. Velká vzdálenost vám umožní podívat se na vlastní život z nadhledu. Odpoutáte se od všednosti a stanete se nezaujatým pozorovatelem svého osudu. Odlišná kultura vám navíc spolehlivě rozbije všechny dosavadní jistoty. Jsem sice hluboce přesvědčená, že odpovědi nosíme ve svém nitru a nemusíme kvůli nim jezdit světa kraj, ale pokud chcete udělat velký životní skok, hlubokou vnitřní práci a věnujete čtrnáct dní čistě sami sobě, dál od domova to jde mnohem líp.
Dá se říct, co nás nejvíc blokuje?
Třeba u již zmiňovaných žen kolem padesátky často vidím nedostatek sebevědomí. Samozřejmě se to nedá paušalizovat, ale mají velký problém se sebeláskou. Padesátnice se neumějí dát na první místo, nevěří si. Jsou to třeba krásné ženy, ale myslí si, že to nejlepší už mají za sebou, že už je nic nečeká. Ovládá je nevíra v sebe sama.
Ženy také často potlačují svou intuici na úkor logiky a rozumu. Učíte je naslouchat svému vnitřnímu hlasu?
Asi bych to takhle nenazvala, protože nikoho nic neučím, jen se ptám. Ona ta intuice může být taky pěkná potvora a nemusí být vždy pravdivá. Může to být jen domněnka, takže bych to asi trochu líp prozkoumala. Ale rozhodně je intuice něco, co k ženě neodmyslitelně patří. Žijeme v mužském světě zaměřeném na výkon, data a analýzy. Když pak žena ucítí, že je v nějaké situaci či vztahu něco špatně, často to racionálně potlačí. Jenže tělo nelže. Když potlačíte, nebo dokonce jednáte proti „plánu své duše“, ozve se – přijde tlak, bolest, nemoc.