Článek
V naší zemi dokážeme myslet na druhé. Česko už zažilo řadu velkých darů. Málokterý však vyvolal takovou odezvu jako krok manželů Kataríny a Ondřeje Vlčkových. Ti se rozhodli věnovat většinu svého jmění dětem v paliativní péči. Nešlo jen o mimořádně štědré gesto, ale zároveň o otevření diskuse k tématu, které dosud stálo ve stínu veřejného zájmu.
Ukázalo se, že filantropie neboli dobrovolná činnost zaměřená na podporu druhých není jen o penězích. Je o odvaze otevřít problematiku, kterou politici přehlížejí, o schopnosti převzít odpovědnost za místo, kde žijeme. A zároveň připomíná, že i ti největší filantropové začínali úplně obyčejně, a třeba i od nuly.
Češi a Češky jsou stále štědřejší
Do dobrovolnické činnosti se u nás zapojuje podle aktuálních dat Indexu solidarity každý třetí dospělý. Objem finančních darů fyzických osob i firem už přesahuje 20 miliard korun ročně. Ukazuje se tak, že Češi a Češky jsou stále štědřejší. Je vidět ještě jedna proměna. Lidé už nechtějí posílat peníze jen tak někam.
„Stále víc přemýšlejí o tom, jaký smysl má jejich pomoc, co konkrétně mění a jaký dopad to může mít v delším čase. Dárcovství se stává promyšlenějším a strategičtějším,“ říká Dagmar Goldmannová, ředitelka nadačního fondu Via Clarita, který pomáhá rozvíjet filantropické prostředí v Česku.
Víc se zajímáme o témata, která podporujeme, chceme rozumět práci organizace a často být i součástí aktivit, kterým pomáháme. „Nejde jen o samotný dar, ale taky o vztah, důvěru a vědomí, že podpora přispívá k něčemu důležitému.“
České dárcovství má zvláštní charakter. Často přichází až ve chvíli, kdy někdo opravdu potřebuje pomoc. Třeba když se naší republikou prohnalo tornádo nebo vypukla válka na Ukrajině, během pár dnů jsme dokázali vybrat miliony korun. Nejsme ale národem okázalé charity, spíš tiché solidarity. V evropském srovnání si vedeme dobře v dobrovolnictví i v ochotě pomoci konkrétnímu člověku, slabší jsme v pravidelném finančním dárcovství.
Důvodů je hned několik. Historici to vysvětlují tím, že čtyřicet let komunismu přerušilo přirozenou tradici občanské společnosti. Soukromé nadace v té době prakticky neexistovaly a bohatství lidé vnímali podezřele. Pomáhat se sice mělo, ale organizovaně a pod dohledem státu. Po roce 1989 se navíc česká společnost soustředila hlavně na ekonomickou stabilitu a vlastní jistoty. Přesto se teď atmosféra mění. Mladší generace už vyrůstá v prostředí, v němž je běžné přispět přes aplikaci, podpořit konkrétní projekt nebo zapojit zaměstnance do dobrovolnických dnů.