Článek
Keaveney vyrazil z Istanbulu v Turecku a postupně zamířil přes Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko do Německa. Odtamtud pokračoval přes Francii, Anglii a Wales až do Irska.
Do rodného Claremorrisu v hrabství Mayo dorazil 7. března, tedy 369 dní po startu. Nyní o jeho strastiplné cestě informuje Guinnessova kniha rekordů.
Pro srovnání, naboso ušel vzdálenost podstatně delší, než jaká dělí východní a západní pobřeží kontinentálních Spojených států.
Čtyřiatřicetiletý státní úředník si rekord připsal už v roce 2016, kdy bez obuvi přešel Irsko a urazil 2080,14 kilometru. Tentokrát ale svůj vlastní výkon výrazně překonal.
Současně překonal rekord Poláka Pawła Durakiewicze, který v roce 2024 zvládl v této „disciplíně“ 3409,75 kilometru.
„Od chvíle, kdy jsem poprvé překonal rekord v chůzi naboso, jsem chtěl podniknout další velkou výpravu. Když jsem už přešel celou zemi, překonání kontinentu mi připadalo jako další logický krok. Proto jsem se rozhodl dojít z Istanbulu až domů do Irska,“ popsal Keaveney.
Největší problémy mu dělaly změny počasí.
Chodidla dostávala zabrat
Na dlouhou cestu se připravoval tím, že co nejčastěji chodil a běhal naboso. Ani to ho ale neuchránilo před bolestí. Dlouhé úseky po asfaltu mu doslova obrušovaly kůži na chodidlech.
„Moje chodidla dostala pořádně zabrat. I když jsem měl poměrně silnou kůži, dlouhé dny na asfaltu ji doslova odíraly, někdy až do bodu, kdy začala krvácet,“ uvedl.
Do nohou se mu navíc zapichovaly trny a drobné kousky skla. Ke konci cesty mu trn z hlohu způsobil infekci, kvůli které musel na celý týden přerušit cestu.
Zdaleka největším problémem však podle něj nebyla bolest chodidel, ale počasí. V létě se potýkal s extrémními vedry, především při průchodu Maďarskem. Kvůli horku někdy musel na jeden až dva dny zastavit. Později ho naopak zastihla zima.
„Měl jsem pocit, že moje chodidla současně sílí i slábnou. Neustále probíhal souboj mezi tím, jak kůže sílila, a tím, jak se na některých místech kvůli dlouhé chůzi po silnicích zase obrušovala,“ popsal.